Jako diplomat sloužil v OSN, podílel se na ustavení samostatného Běloruska, vyjednával dohody o jaderném odzbrojení. Někdejší náměstek ministra zahraničí Andrej Sannikov se později stal jedním z lídrů běloruské opozice proti diktátorovi Alexandru Lukašenkovi. Poté, co proti němu v roce 2010 kandidoval na prezidenta, skončil ve vězení. Po dvou letech byl propuštěn a odcestoval do zahraničí, dnes žije v sousedním Polsku.
Má silné vazby na Česko, přátelil se s Václavem Havlem a českou Chartou 77 byla inspirována i běloruská opoziční akce Charta 97. Na návrh českého režiséra Andreje Kroba napsal Sannikov divadelní hru Západ západu, která byla představena scénickým čtením ve Strašnickém divadle. V rozhovoru popisuje situaci v Bělorusku, hledá paralely se současným vývojem po celém světě a trochu překvapivě pro českého čtenáře zmiňuje, že současná Lukašenkova diktatura je horší, než byla ta brežněvovská.
Jaká je dnešní situace opozice v Bělorusku?
Nyní se znovu vytváří a znovu organizuje, v poslední době se opět konají větší protesty. Režim vytvořil absurdní historku, takový závoj o sociálním ráji, jímž překrýval skutečnou situaci. Ten závoj je pomalu strháván. Lukašenko za 22 let dovedl zemi k obrovské ekonomické krizi. Nedokázal provést žádné reformy uvnitř v Bělorusku, spoléhal se na ruské zdroje, ruské dotace a ruský plyn. Lidé dnes vidí, že v Bělorusku nemají žádnou budoucnost. Už jsou ochotni protestovat a vyjadřovat se. Přestávají se bát, ale zatím třeba nejsou ochotní mluvit na kameru.
A sám Lukašenko? Je teď v oslabení?
On byl slabý celou dobu. Udržoval si moc pomocí násilí a represe. Nejen proti opozici. V současnosti strašně potřebuje peníze. Je ochoten je přijmout od kohokoli, aby se zachránil, proto koketuje se Západem a dělá naoko různé ústupky. Kreml už ho nepodporuje, ztratil tak důležitý zdroj své moci. Lukašenkův problém je, že je podvodník, nedrží slovo, neplní sliby, podráží. Že každého vlastně vždycky podrazil. I Rusům už došla trpělivost, proto ztrácí půdu pod nohama.
Jak byste z vlastní zkušenosti srovnal život v diktatuře za sovětských časů a pod Lukašenkovou vládou v Bělorusku?
Pro mě je to horší teď. Já žil za Brežněvových časů. To byla, jak říkám, taková „represe light“. Nepoužívaly se stalinistické metody. Samozřejmě, byli političtí vězni, byla tu kontrola KGB, ten systém byl represivní, ale Brežněva bych neprohlásil za diktátora. Lukašenko testuje metody, které se pak používají v Rusku. Dobrým příkladem je osud Borise Němcova, který byl mým dobrým přítelem. Vražda na ulici – to byl scénář léta předtím užívaný v Bělorusku. Musíme zabránit lukašenkizaci Ruska. Vezměte si, že kromě pobaltských států se diktatury udržely prakticky ve všech postsovětských státech. To není jen Bělorusko, ale taky Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán a tak dále.
Diplomat Andrej Sannikov (62) absolvoval Minskou státní lingvistickou univerzitu a Diplomatickou akademii v Moskvě, v 80. letech pracoval jako tlumočník v OSN v New Yorku, později působil na běloruském ministerstvu zahraničí. Vedl běloruskou delegaci při vyjednávání o jaderném odzbrojení, zastupoval svou zemi ve Švýcarsku. Od poloviny 90. let se angažuje v opozičním hnutí proti Alexandru Lukašenkovi, stál za protestem Charta 97, v roce 2010 kandidoval v prezidentských volbách, v letech 2010-2012 byl vězněn. Od propuštění žije v polském exilu. |
Proč tomu tak je?
Podlé mého je to chyba obou stran, naší i vaší. Vámi myslím Západ.
My, viděno ze západu, však jsme taky východ.
Jasně. V sovětském prostoru nebyla a není žádná tradice demokracie, žádný návyk na demokratické instituce nebo rozdělení rolí ve státě. Je tu příklon k silnému vedení, k silnému vládci, k lídrovi země jako k hlavě rodiny. Spousta lidí si myslela, že se druhý den po pádu Sovětského svazu probudí na Západě, do západního konzumu a zboží. Podle mého je chyba, že Západ minimálně investoval do rozvoje demokratických institucí v postkomunistických zemích. V řadě zemí se chopili moci dosavadní vůdci tamních komunistických stran. Najednou to nebyli jen vůdci nějakého regionu, ale stali se nezávislými na Moskvě. To pro ně bylo to osvobození, to byla ta svoboda. Byli opilí tou mocí. Ideálním příkladem je nedávno zesnulý Karimov, vůdce Uzbekistánu. My v Bělorusku jsme zpočátku šli jinou cestou, na začátku devadesátých let jsme byli velmi euforičtí a představovali jsme si to jinak. Bělorusko bylo původně parlamentní, nikoli prezidentskou republikou.
Když v roce 1994 vyhrál Lukašenko prezidentské volby, šlo o překvapení.
Ano, bylo to překvapení, byl prakticky neznámý. Dobře ho ale znali v parlamentu, kde obcházel každou stranu a nabízel jí, že může být jejím lídrem. Hlavním důvodem jeho úspěchu byla stagnace, nespokojenost spousty lidí s tím, že změny postupují příliš pomalu. Volili ho tehdy i mladí lidé, kteří si přáli změnu. Byl to šikovný populista a my jeho nebezpečí tehdy podcenili. Dnes jsou takoví populisté znovu na vzestupu.
Jsou to dnes stejní populisté jako v devadesátých letech?
Myslím, že v základu jsou stejní. Ale situace se změnila. Systém přestal fungovat. Celkově, v Evropské unii, ve Spojených státech, v jednotlivých zemích. Lidé vyhledávají antisystémové řečníky a lídry. Dnes si můžete založit svou vlastní politickou stranu a zítra budete nejpopulárnější politik v zemi, když budete mluvit bez jakékoli zodpovědnosti a zábran. Lidé hledají jakoukoli změnu. Lidé jsou vyděšení, mají strach. Já nejsem pesimista a myslím si, že krize vytvářejí příležitosti k lepším a novým řešením.
Tehdy jste byl součástí administrativy, byl jste náměstkem ministra zahraničí. Jak dlouho trvalo, než se Alexandr Lukašenko proměnil z demokratického prezidenta v diktátora?
Nikdy jsem nebyl v Lukašenkově týmu, ale působil jsem tehdy na ministerstvu zahraničí. Ze začátku do naší práce vůbec nezasahoval, věnoval se vnitřním věcem. Svět neznal, neorientoval se v něm, neměl žádné kontakty. Vůbec nevěděl, jak operuje Západ, znal jenom komunistický systém. Začal si rychle budovat svou vlastní mocenskou pozici, v podstatě z Běloruska dělal svůj vlastní Sovětský svaz. Zásadní byla referenda, jimiž měnil ústavu a posiloval své pravomoce. Před referendem v roce 1996 jsem na protest proti tomu rezignoval.
A hned jste se zapojil do opozičního hnutí?
Ne. Nějaké lidi jsem znal, ale chvíli mi to trvalo. Zvažoval jsem různé možnosti, přemýšlel jsem, zda neodejít do zahraničí, ale rozhodl jsem se zůstat. Pár týdnů jsem odpočíval, popíjel kávu, pokuřoval a vstával pozdě, a pak jsem se rozhoupal k akci.
Pro Chartu 97 tu jistě byla česká inspirace.
Absolutně. Vycházeli jsme z Charty 77, sepsali jsme krátký manifest a upřímně, nečekali jsme, že bude tak dlouho trvat, než se něco změní. Vlastně se nezměnilo dodnes nic.
V roce 2010 jste kandidoval na prezidenta. Věděl jste, že to nejsou svobodné volby. Byl to druh manifestu?
Prohlásil jsem, že nikdy nepůjdu do voleb, že se zapojím jen do politické kampaně, která povede ke změně poměrů. Nebyl jsem naivní, nečekal jsem, že se Lukašenko vzdá. Ale chtěl jsem, aby vyšlo najevo, že je odmítán, že lidé si ho nepřejí.
Počítal jste s tím, že tahle akce skončí vězením?
Přirozeně jsem tušil, že stát se může cokoli. Ale rozhodně jsem na to nemyslel každou minutu, to by člověk pro strach nemohl udělat nic. Měl jsem za to, že se musí něco stát, protože ekonomická situace byla příšerná. Ale jakmile bylo po volbách, zahraniční pozorovatelé odešli, novináři odešli, začaly demonstrace, nás všechny – své protikandidáty – dal zavřít.
Seděl jste ve vězení s dalšími politickými vězni, nebo se skutečnými kriminálníky?
Já jsem byl často stěhován z vězení do vězení, byl jsem s různými lidmi. Ale vždycky dávám k lepšímu, že jsem jednu dobu byl ve vězení s vlastní manželkou, jednu dobu totiž byla ve vedlejší cele. Vtipkovali jsme, že spíme stále spolu, akorát je mezi námi zeď.
Jak skončí Lukašenko? Zemře v úřadě, nebo odejde do exilu? Nebo ho čeká vězení?
Upřímně řečeno, je mi to úplně jedno. Nejsem pomstychtivý a nestarám se o to. Zajímavé je, že diktátoři obvykle skončí velmi špatně. Třeba Stalin, což byl zřejmě nejhorší diktátor všech dob, nejmocnější, nejdéle u moci, zabil nejvíce lidí, ten měl jednu z nejbolestivějších, nejkrutějších, nejdelších smrtí.
Jak je to dnes s běloruštinou jako jazykem? Úředně se v Bělorusku mluví rusky.
Lukašenko je kuriózní také v tom, že je snad jako jediný diktátor na světě protinárodní. To je unikátní. Každá diktatura přece stojí na nacionalismu, na tvrzení, že náš národ je nejlepší. Ne tak Lukašenko, potlačuje vše běloruské, jazyk, historii, tradice. Už v roce 1995 dal změnit státní symboly, vlajku. Zlikvidoval běloruské školy. Dnes není v Bělorusku ani jedna univerzita, kde by se vyučovalo v běloruštině! Ale dochází k určitému vzedmutí, mezi lidmi, i v exilu, roste zájem naučit se bělorusky. Kurzy se organizují koneckonců i tady, v České republice, v Polsku, v Kanadě. Tahle Lukašenkova snaha potlačit běloruský národ a kulturu vyvolala totální protiefekt, za což jsem mu vlastně vděčný.
V 80. letech jste žil v New Yorku, působil jste jako diplomat v OSN. Jaká to pro vás byla zkušenost a jaká tam tehdy byla atmosféra?
Ne jako diplomat, ale jako tlumočník. Pro mě to byl splněný sen. Bylo to fantastické, dostat se za hranice Sovětského svazu. A to i blíž, třeba do Polska, do Československa. Natož na Západ, to už bylo úplně nepředstavitelné. Takže pro mě to bylo štěstí, a tím spíš v New Yorku, ve Státech, nejlepší zemi na světě! Byl jsem placen OSN, ale dvě třetiny platu jsem musel odevzdávat zpět sovětské delegaci. To byla pravidla hry, bral jsem je, nevnímal jsem to jako nějaké okrádání. Tak to prostě bylo. A upřímně, výměnou za to, že jsem mohl chodit na koncerty, poslouchat rockovou nebo jazzovou muziku, zajít naživo na Dire Straits, projezdit Státy, bych odevzdával klidně ne dvě třetiny, ale celý ten plat.
