Existuje ovšem třetí možnost: dojednání určitého stropu pro jaderný program, který by pro íránskou vládu nebyl příliš nízký a pro Spojené státy, Izrael a zbytek světa zase příliš vysoký. Tato možnost se objevuje už roky – zazněla už v několika kolech jednání. Co se však teď změnilo, to je kontext. Přitom právě změny kontextu mohou mít zásadní význam, jelikož o výsledku přímých rozhovorů téměř vždy rozhoduje, co se stane mimo jednací stůl.
Sankce na Teherán přece jen působí
Nejdůležitější jednotlivou změnou v kontextu je rychle se zhoršující stav íránského hospodářství. Četné finanční a ropné sankce, jež byly v posledních měsících a letech zavedeny, začínají bolet. Jsou koncipovány tak, že nekomplikují íránský jaderný program přímo, ale spíše zvyšují cenu, již íránští vůdci musí platit za uskutečňování svých jaderných ambicí. Uvažovalo se (či spíše doufalo), že bude-li vedení Íránu nuceno volit mezi přežitím režimu a jadernými zbraněmi, zvolí to první.
Tuto hypotézu možná už brzy prověří realita. Íránská měna riál se v posledních týdnech propadla o zhruba čtyřicet procent, což v zemi strmě zvýšilo míru inflace a ceny, jež Íránci musí platit za import a mnohé základní zboží. Výsledkem jsou první známky vážné veřejné nespokojenosti s režimem od násilného potlačení Zeleného hnutí v roce 2009. Reptá též íránská obchodní vrstva, jedna z opor klerikálního establishmentu, jenž zemi vládne od revoluce roku 1979.
Portrét íránského duchovního vůdce ajatolláha Chomejního v Teheránu (20. února 2012)
Skutečnou změnu při jednáních by mohly přinést i další faktory. Otřesy v arabském světě naznačují, že žádný režim na Středním východě není pevně usazený; íránští vůdci by museli být slepí, aby si toho nevšimli. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve svém projevu v Organizaci spojených národů koncem září projevil ochotu dát sankcím více času, přinejmenším do léta 2013. Objevují se přitom známky, že bez ohledu na to, kdo zvítězí v listopadových prezidentských volbách, by USA patrně mohly uskutečnit ozbrojený úder, jehož potenciální ničivý účinek by byl mnohem větší, než kdyby Izrael zasáhl sám. Kompromis by Íránci mohli opět vyhodnotit jako menší z hrozeb, jimž čelí.
Íránský nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí během pátečních modliteb na Teheránské univerzitě (3. února 2012)
Kde je pravá míra kompromisu
Až doposud byla jednání přinejlepším nesoustavná. Kompromis navrhovaný íránskými představiteli se ani zdaleka neblíží tomu, co by museli akceptovat, aby předešli vojenskému zásahu a dosáhli uvolnění sankcí. Teď je však načase předložit Íránu ucelený balíček – co musí udělat a co bude odměnou, pokud bude souhlasit. Bylo by rovněž nutné stanovit Íránu lhůtu pro přijetí takové dohody, jinak bude využívat dalších jednání, aby si kupoval čas na zdokonalování svého jaderného potenciálu.
Přesné podmínky by teprve bylo potřeba stanovit, ale Írán by se musel vzdát veškerého uranu, který obohatil na dvacet procent, a obohacování na tuto úroveň ukončit. Dále by musel přijmout určitý strop pro množství uranu, které by směl vlastnit či obohacovat na nižší úrovně. Nezbytná by mohla být také omezení počtu odstředivek a míst, kde bude dovoleno je umístit. Inspekce by musely být časté a dotěrné, aby okolní svět ujistily o tom, co Írán dělá – či přesněji o tom, co nedělá. Na oplátku by Írán získal podstatnou úlevu díky uvolnění těch sankcí, které na něj byly uvaleny v reakci na jeho jaderný program.
Na přehlídce byly představeny i íránské rakety Sagheb (vpravo) nebo střely Zoobin (vlevo). (22. září 2011)
Podstatné součásti nabídky by se navíc měly zveřejnit. Pokud by se režim vzepřel, musel by vlastním lidem vysvětlit, proč nebyl ochoten vzdát se programu vývoje jaderných zbraní navzdory rozumné nabídce USA, která nebyla nastavena tak, aby Írán pokořila, a která v případě přijetí slibovala výrazné zlepšení životních úrovní v Íránu.
Íránský lid by měl být informován
Je možné, že nový ekonomický a politický kontext íránské vládce přivede k přijetí toho, co až doposud odmítali. Pokud naopak režim zůstane odhodlaný prosazovat své jaderné cíle bez ohledu na důsledky, budeme vědět, že ke dvěma prvním možnostem neexistuje alternativa: buď útok na íránská zařízení, anebo smíření s jaderně vyzbrojeným Íránem. Oba výsledky jsou potenciálně nebezpečné a nákladné, ale je třeba dát veřejnosti, zejména americké, jasně na vědomí, že před propuknutím střetu odmítl alternativu k válce právě Írán.
Kdyby došlo k nejhoršímu, bylo by rovněž dobré, aby ostatní vlády věděly, že USA a/nebo Izrael dospěly k rozhodnutí zaútočit až poté, co Íránu nabídly východisko, jímž by si zachránil tvář. Bylo by pak méně náročné po případném úderu udržet Írán pod ekonomickým tlakem.
Vojáci íránské Revoluční gardy pochodují kolem mauzolea ajatolláha Chomejního v Teheránu. (22. září 2011)
Členové polovojenské jednotky Basídž, oblečeni do tradičního oděvu Turkmenů, pochodují při vojenské přehlídce v íránském Teheránu. (22. září 2011)
Írán při vojenských přehlídkách rád světu ukazuje svaly (22. září 2011)
Zveřejnění dává smysl i z dalšího důvodu: íránský lid by měl vědět, že útok proti jeho vlasti si země zapříčinila z velké části sama. Toto poznání by mohlo utlumit reaktivní stmelení Íránu „pod jedním praporem“, a tedy nevyloučit, že časem dojde ke změně režimu.
Obvykle máme za to, že diplomacie je něco, co se odehrává v utajení; občas je však lepší ukrýt se všem na očích. Takový okamžik právě teď nastal. Rozhodující je však čas; diplomacie musí kráčet rychleji, nechce-li aby ji předstihl íránský marš k jaderné zbrani – a současně i ke konfliktu.
Richard N. Haass
Richard N. Haass je předsedou americké Rady pro zahraniční vztahy. Jeho příští kniha, Foreign Policy Begins at Home (Zahraniční politika začíná doma), s podtitulem Proč je třeba uklidit si na americkém prahu, vyjde na jaře.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
