Na gymnáziu si nebyla úplně jistá tím, co by chtěla dělat. Její zaměření bylo spíše humanitní. Rozhodla se proto, že půjde nejdříve na jazykovku. "Za rok jsem si udělala Certificate in Advanced English a pak jsem začala shánět nějakou školu. Chtěla jsem pokračovat v angličtině, tak jsem hledala program v cizím jazyce," vypráví Kateřina Baťhová.
Na Metropolitní univerzitě Praha zrovna otvírali program mezinárodních vztahů, tak nastoupila na obor International Relations and European Studies. "Byli jsme úplně první ročník. Celých pět let nás nakonec vystudovalo jen několik," vzpomíná mladá absolventka.
Bylo to studium náročné?
Bylo. Hlavně v tom, že bylo podle anglického vzoru, tedy stylem neustálé práce. Někteří profesoři jsou sice Češi, ale i ti učí takto. Třeba jsme dělali často prezentace, naučilo mě to prezentovat do takové míry, že jsem měla na promoci proslov před celou školou v angličtině. Hodně jsme museli číst, naučit se třídit informace. Není to tak jako třeba na českých právech, že půl roku neděláte nic a pak to všechno během měsíce doženete. Mně ale tato koncepční práce vyhovuje.
Žádná jiná škola podobný obor nenabízela?
Myslím, že to byl v angličtině jeden z prvních. Hledala jsem konkrétně mezinárodní vztahy, protože to byla oblast, která mě velmi zajímala. Bylo to přesně mezioborové studium, na které jsem byla vždy zaměřena. Tehdy také existovaly plány, že se výuka rozšíří na zahraniční univerzity a zavedou se dvojité tituly, které dnes již existují. Zavedeny byly však až po pěti letech, tedy přesně v době, kdy jsem ze školy odcházela.
Jaká byla úroveň angličtiny?
I Češi měli velmi dobrou úroveň. Za celou dobu studia se objevil snad jeden dva profesoři, jejichž angličtina byla opravdu špatná.
Bylo možné při škole také pracovat?
Ano, spousta studentů pracuje, aby si vydělali na školné. Přeci jen není nejlevnější. Mně je naštěstí hradili rodiče, do práce jsem ale chodila i tak. Byly to různé brigády, ale snad nejdéle jsem byla u kliniky, která dělá plastické operace cizincům. Uzavírala jsem s nimi smlouvy a koordinovala pacienty. Také jsem je provázela po Praze, samozřejmě v angličtině.
Na soukromé školy se lidé často dívají s despektem. Pocítila jste to při hledání zaměstnání?
Vůbec ne, při výběrovém řízení spíše zjišťovali, co umím, a hleděli na kvality. Nehodnotili mě podle toho, kde jsem vzdělání získala. Ty předsudky nemají žádnou logiku, protože profesoři, kteří u nás učili, často působí i na veřejných vysokých školách.
Dnes pracujete na ministerstvu zdravotnictví. Jak jste se k této práci dostala?
Bylo to spíše náhodou. Práci jsem začala hledat hned poté, co jsem udělala státnice. Procházela jsem inzeráty a byla na pár pohovorech, ale nic nevyšlo. A tak jsem se podívala přímo na stránky státních úřadů, protože nejvíce odpovídaly oboru mého studia. Projížděla jsem nabídky jednotlivých ministerstev a narazila na pozici v resortu zdravotnictví. I když jsem tehdy pokukovala spíše po zahraničních věcech, případně vnitru, rozhodla jsem se, že to zkusím. Byla to totiž práce přímo na odboru mezinárodních věcí a Evropské unie, což je přesně obor, který jsem vystudovala. Udělala jsem státnice první týden v červnu a do práce jsem nastoupila 1. července. Rozhodující roli při přijímacím pohovoru hrála právě angličtina. Většina té práce je totiž právě v tomto jazyce. Na oddělení koordinujeme pozice České republiky směrem k EU.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Zůstanete na ministerstvu?
Stále ještě přemýšlím o tom, že bych odjela do zahraničí. Nemám konkrétní cíl, říkám si, že je škoda angličtiny nevyužít. Také si chci udělat alespoň malý doktorát. Ale to je možné zvládnout při zaměstnání.
Co je podle vás hlavní bonus práce?
Určitě je to dobrá praxe do životopisu. Zkušenost s Evropskou unií se nikdy neztratí. Také je užitečné vědět, jak funguje státní správa. Chvíli to sice trvá, ale když na ten systém přijdete, bude se vám do budoucna také hodit.
