Vojenská škola v Moravské Třebové vznikla už za první republiky a funguje dodnes. V padesátých letech bylo ale třeba šít nebývale malé uniformy. Tehdejší studenti je prakticky nesundali - domů směli jen na letní prázdniny a na dva týdny vánočního volna.
Denní režim měli jako na vojně: ráno v šest vstát, rozcvička, pak pořadovým krokem na snídani a do učeben. Odpoledne zájmové kroužky a samostudium, v půl desáté "večerní prověrka" a čtení denního rozkazu. V deset hodin večerka. Každý den nabitý program a jen hodina a půl osobního volna.
Někdejší "žižkovci" spolu šest let trávili každý den, někteří spolu dokonce celou tu dobu bydleli na jednom pokoji. Rozhodně se ale navzájem neomrzeli. Dodnes se jen několik kroků od budovy generálního štábu české armády pravidelně scházejí spolužáci, kteří na tehdejší Vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova přišli v roce 1954 a byli tak druhým ročníkem jedenáctiletých vojáků.
Historie vojenské školy v Moravské TřebovéV roce 1935 vzniklo v objektu utečeneckého tábora z 1. světové války výběrové Státní vojenské reformní reálné gymnázium. Tím začala již téměř osmdesátiletá historie vojenských škol v Moravské Třebové. Po 2. světové válce, kdy školní budova sloužila jako zajatecký tábor pro francouzské, britské a jugoslávské důstojníky, byla v roce 1949 v Třebové založena Vojenská škola Jana Žižky, v roce 1969 přejmenována na Vojenské gymnázium Jana Žižky. V souvislosti s reorganizací armády došlo k další změně v roce 1996, kdy byla zřízena Střední technická škola Ministerstva obrany. Současný název - Vojenská střední škola a Vyšší odborná škola Ministerstva obrany - škola nese od roku 2006. Zdroj: www.vsmt.cz |
"To, co tady teď vidíte, snad hovoří samo za sebe," ukazuje kolem sebe v dejvické restauraci Antonín Kvaček. "To je přátelství na život a na smrt, na celý život. Scházím se i s jinými partami, ale nikde to není takové. Nemusíme se vidět roky, ale když se potkáme, je to jako bychom se rozloučili včera," dodává.
Výchova dětských vojáků nebyl československý nápad. Impuls vzešel od poradců z Východu. "Vzhledem k době, kdy škola vznikla, hrál sovětský předobraz zásadní roli," potvrzuje iDNES.cz vojenský historik Prokop Tomek.
V SSSR ale byly podobné školy určeny válečným sirotkům, kteří by jinak byli bezprizorní. V Československu ale taková potřeba nebyla a to, že byli tak malí chlapci odloučení od rodin, vidí Kamil Báča jako nelidské: "Ještě nám chyběla máma, chyběla nám rodina. Taky jsme si pobrečeli."
Studenti navíc sledovali, jak v učitelském (velitelském) sboru ubývá vzdělaných pedagogů, kteří za války bojovali v západní Evropě, a přibývá těch, kteří sice nemají pro výuku tak dobré předpoklady, ale sloužili v Sovětské svazu.
Jak vypadá škola dnes? |
I tak dnes "žižkárnu" hodnotí bývalí spolužáci pozitivně. "Naučilo to určité vytrvalosti a houževnatosti. A vydržet u věcí. Ať jsem v životě dělal cokoli dalšího, tak se mi to hodilo. Naučilo nás to odpovědnosti a tomu, že když člověk do něčeho kousne, tak u toho setrvá," říká Jiří Žakovec. "Pro rodinný život to ale není ideální," směje se.
Přihlásili se sami, opory režimu se z nich ale nestaly
Škola patřila mezi prestižní a nebylo lehké se na ni dostat: na jedno místo připadalo pět až šest uchazečů. Výuka probíhala stejně jako jinde, všeobecné vzdělání ale navíc doplňovala vojenská příprava.
Malí vojáci se učili pochodovat, číst mapu, orientovat se v terénu. Kromě toho se co týden nebo čtrnáct dní studenti učili vázat knihy, chodili na exkurze do místních továren, učili se brousit, řezat, vrtat, galvanizovat... Občas také vypomáhali v okolních JZD.
Zbytek času vyplňoval sport a kultura: fotbal, atletika, pěvecký soubor, divadlo nebo dechový orchestr Švitorka, který svým členům umožňoval trávit víkendy, kdy jezdil koncertovat, mimo Moravskou Třebovou. Každý rok se konal taneční kurz, kam přijížděly slečny ze Svitav.
Vůbec nejsilnějším zážitkem ale pro maturanty z roku 1960 byla spartakiáda. Skladbu "Zapalte ohně na horách" totiž cvičili společně s dívkami z okolí Brna. "Dodnes na ně vzpomínám, když míjím ten silniční ukazatel," vypráví Jiří Žakovec.
Jak se ale vůbec chlapci v jedenácti letech dostali na internátní vojenskou školu? Většinou se přihlásili sami - a museli přesvědčit rodiče, aby jim podepsali souhlas. Tak to bylo i u Jiřího Navrátila: "Odrazovali mě, ale já jsem byl neoblomný. Zmanipulovaný dobou."
Tehdejší vedení školy i státu si od třebovské školy slibovalo, že vychová loajální a přesvědčené důstojníky, kteří budou sloužit režimu a věřit tomu, co říká. Podle Kamila Báči to ale dopadlo přesně naopak. "Naučili nás přemýšlet, tak jsme se ptali: proč je to tak? Proč se říká, že Američané nic nedělali, když to zjevně nebyla pravda? Proč se pořád vyzdvihovalo deset stalinských úderů a o Normandii se nemluvilo?"
Přesto většina spolužáků pokračovala ve vojenské kariéře. Někteří museli z armády odejít v roce 1969 kvůli svému názoru na sovětskou invazi, jiní zůstali ještě několik dekád. Rozdíly mezi sebou ale nedělají.
