Tiskem proběhlo toto drama rodiny: Rodiče se rozvedli a nechtějí spolu žít. Jenže ať si to přejí, či nikoliv, jsou spojeni nezrušitelnými vztahy se společným dítětem. Dítě je trháno na dvě strany – noviny zveřejňují fotografii, jak se rodiče o dítě na veřejnosti perou. Do sporu se zapojují soudy a mezinárodní instituce, neboť rodiče pocházejí z různých zemí a každý z nich chce žít v té své.
Sebeveřejnější informace nepostačuje k tomu, abychom pochopili vnitřní situaci rodiny. Ale existuje dost informací na to, abychom se mohli vyjádřit k roli, kterou v takových situacích sehrávají instituce, jejichž prostřednictvím se snaží společnost čelit bezradnosti a bezmocnosti zúčastněných, a zda a jak vůbec mohou tyto instituce přispívat k řešení. Obdobnou tragédii prožívají tisíce rodin – dětí, matek a otců bez ohledu na geografické hranice.
Když se řeší neřešitelné
Pokusíme se konflikt reflektovat optikou zkušeností rodinných terapeutů.
Rodinná terapie je psychoterapeutický směr a také psychoterapeutická technika a lze rovněž říci, že představuje způsob myšlení o rodině. Kromě péče o zdraví a prospěch jednotlivých členů rodiny sleduje navíc to, co se poněkud suše nazývá systémové vlastnosti rodiny. Jsou to síly v rodině, jejichž původcem a zdrojem není jeden člen rodiny, nýbrž vznikají v interakci všech se všemi. Lidé nemusí být nijak vzdělaní ani vysoce inteligentní, aby je na sobě cítili. Postačuje elementární schopnost vnímat emoce, kterou mají už kojenci; během života se tato schopnost dále kultivuje. Každý ze zúčastněných může přispět ke zhoršení či zlepšení společné situace, ale žádný z nich nemá moc vyřešit ji sám.
Pro rodinného terapeuta rodina tvoří organismus, v němž každý má nezastupitelné místo a funkci, podobně jako ji v těle mají jednotlivé orgány. Jestliže nefungují játra, má to důsledky pro celý organismus. Rodina je v tomto smyslu nerozdělitelná.
Rodina je od slova rodit a tvoří ji členové rodiny a vztahy každého s každým. Vrozené vztahy vznikají tak, že jsme se někomu narodili, jsou nezrušitelné a trvají i po smrti. Vztahy získané vznikají seznámením zvenčí. Žádný rozvod na tom, že některé vztahy jsou vrozené a jiné získané, nic nezmění. Rozdíly je třeba respektovat, jinak se prosazují samy od sebe a mohou nás nemile překvapovat svou razancí.
Rozvody v rodinách s dětmi jsou zpravidla proto tak konfliktní a emočně těžké, poněvadž se v nich vždy musí řešit neřešitelné. Jak to udělat, aby si dva dospělí partneři mohli dopřát distanci a svobodu ve vybydleném vztahu, jenž byl před početím dítěte vztahem získaným, a tedy ukončitelným, když se přes dítě stal i vztahem vrozeným, tedy nezrušitelným. Partnerství a rodičovství se při rozvodu v oněch osobách od sebe štěpí.
Rovnice o třech proměnných
Emoce, které v rodičovském páru vznikají a jsou vnímány a přímo "vdechovány“ dětmi v jakémkoli věku, lze na sociální úrovni přirovnat k výživě, kterou poskytuje placenta plodu v těle matky. Jestliže se rodiče o dítě perou, daří se mu asi tak, jako plodu s placentou, do které přestává proudit krevním oběhem kyslík a živiny. Veřejné instituce se pak k rodině přidávají jako lékaři k nemocnému. Jejich možnosti jsou vždy omezené: u některé nemoci stačí specialista na jeden orgán, u takzvaných systémových onemocnění je třeba porozumět procesům fyziologie celého těla. Rozvodová situace je systémovým onemocněním celé rodiny a péče o jednoho člena rodiny, byť by to bylo dítě, nestačí. Právě proto, že jde o dítě, nestačí ani péče o kteroukoli z dvojic matka-dítě, otec-dítě. Porucha se týká trojice matka-dítě-otec a lze ji řešit až v tomto trojdimenzionálním prostoru.
Organizace a vzdělávání personálu ve zdravotnictví, v sociálních zařízeních i v soudnictví většinou obsáhne pouze jednu, maximálně dvě dimenze. Třetí dimenze však ovlivňuje jejich dobře míněné intervence jako boční vítr a často je přímo maří jako neřízená střela. Chybí pochopení dynamiky vztahů v celém organismu a jeho vlastních sebeúzdravných sil. V naprosté většině rodin leží tyto síly ladem, na jejich léčebnou potenci se nespoléhá a nevyužívají se.
Co s tím? Rodinných terapeutů je málo, jejich vzdělání náročné, čas drahý, kapacita omezená. Pomoci by mohla osvěta, šíření "rodinně terapeutického myšlení“. K té chce přispět i tento text. Chybí nám instituce, v nichž by se týmy odborníků nevěnovaly pouze takzvaně označkovanému členu rodiny, který je považován za oběť, ale kde by se věnovaly organismu celé rodiny zasažené krizí.
Vědomé smazávání rozdílů
Nejde totiž jen o rozvody v rodinách s nezletilými dětmi, nýbrž i o další témata, která doputovala až do českého parlamentu. Zákonodárci začínají diskutovat o zákonu, který navrhuje ministerstvo zdravotnictví, podle něhož by napříště ženy mohly získat dítě cestou asistované reprodukce, aniž by měly partnera, který by se přihlásil k otcovství tohoto dítěte. Protože technicky to není žádný problém, odborníci na asistovanou reprodukci chtějí odstranit jakékoli překážky v možnosti poskytovat drahou, a tedy vysoce lukrativní zdravotnickou službu, a to bez ohledu na zájmy dítěte a společnosti. Prozrazují tím na sebe bezděčně, jak hodně jsou vzdáleni chápání psycho-sociálních aspektů zdraví a nemoci.
Překvapivě se může zdát, že je v tom podporují některé ženy z oblasti genderových studií; ty však patrně sledují jiné zájmy. Zřejmě se vychází z bohorovného předpokladu, že každá žena (v jiných případech každý muž) má právo na dítě, a úplně se pomíjí právo dítěte na oba rodiče. Vědomě se smazává rozdíl mezi otcovstvím a mateřstvím a o bezpečnosti vývoje dítěte ve spontánních oscilacích mezi těmito dvěma přirozenými póly v rodině zákonodárci (ale bohužel ani lékaři bez psychosomatického vzdělání) evidentně nic nevědí a možná ani vědět nechtějí.
Trojdimenzionální prostor se tak zjednodušuje do dvojdimenzionálního. Je to podobně naivní, jako bychom chtěli, aby elektrický proud proudil, když jeden z nutných plus a minus pólů zrušíme, nebo kdybychom si představovali, že auto pojede stejně dobře, když v něm necháme jen plyn či pouze brzdu a zrušíme jejich jemnou spolupráci.
Pohodlí, které zhořkne
V našich ordinacích jsme až příliš zaneprázdněni léčbou dětí s nejroztodivnějšími příznaky a nemocemi - od těch nejlehčích, jako jsou opakované neléčitelné rýmy nebo tiky, až k těm nejtěžším, jako jsou autoagresivní onemocnění nebo psychózy. Zdravotní stav se ve všech těchto případech často daří zlepšovat nebo úplně upravit, když vedle somatické léčby pracujeme na získávání rodičů, dneska především otců, pro jejich vlastní děti. Když pomáháme překonávat překážky či propasti ve vztazích způsobené tím, že byl jeden nebo druhý rodič z výchovy dětí vyautován.
Doposud šlo o systémové poruchy uvnitř rodin samotných. Nyní se porucha šíří nekontrolovaně do celé společnosti, která si hodlá uzákonit, že dítěti stačí pouze jeden rodič – s naivním odkazem, že to tak stejně spousta lidí dělá nebo že při usilování o získávání možnosti asistované reprodukce podvádějí. To je podobné, jako kdybychom si řekli, že lidé stejně kradou, a když to policisté neradi vyšetřují a soudy zdlouhavě soudí, tak si tedy uzákoníme, že se smí beztrestně krást.
Pokud se některé ženy rozhodnou pořídit si dítě bez otce na vlastní pěst a myslí si, že se tak vyhnou nepohodlí seznamování, budování vztahu a přirozeně konfliktnímu a namáhavému soužití s odlišnostmi partnera opačného pohlaví, udělají s tím jistě cennou a jedinečnou zkušenost, s níž se však málokdy pochlubí, zvláště pokud dopadne špatně. Rizika takového počínání se totiž projevují dlouhodobě. Usuzujeme na ně teprve po letech, často až při transgeneračním mapování rodu, který záhadně a pod obrazy nejrůznějších zdravotních či sociálních poruch slábne, až vymírá, protože se třeba ve třetí generaci už žádný zdravý potomek nenarodí. Jenže na to naše medicína, zaměřená výhradně na biologickou složku stonání a na jednotlivce, nehledí.
Malému agresorovi chyběl táta
Nedávno jsme byli svědky jednoho z mnoha takových smutných případů. Matka přišla se sotva tříletým synkem, kterého si pořídila ve svých pětatřiceti letech záměrně samotná bez otce. Matka byla bezradná z toho, jak se k ní dítě chová panovačně; chlapeček na ni útočil, hádal se s ní, kopal ji a vynucoval si splnění každého svého rozmaru. Nebyla schopna zajistit si autoritu, před níž by se destruktivní chování dítěte zastavilo. Nemohli jsme si nevšimnout, že systémové síly vtahují jako vývěvou tříleté dítě do místa, kam vedle matky patří otec.
Chlapec se přepínal, aby se ujímal partnerské role pro vlastní matku. Panovačnost nebyla výrazem síly, nýbrž slabosti, a také pokusu uvést do rodiny přirozený řád. Bez otce se taková situace dá velmi těžko změnit. Museli jsme hledat v okolí svobodné matky a dítěte dospělou mužskou figuru, která by dala klučíkovi rázně najevo "a dost, tohle není tvoje věc!“ – a tím ho vlastně uklidnila. Psychoterapeut může na sebe takový úkol léčebně převzít. Ale za jakou cenu?
Máme přitakávat tomu, že budeme uměle přivádět na svět děti s ďábelským věnem? Takové děti dostávají do vínku bez viny a bez zásluhy život v organismu rodiny, v němž už od začátku chybí jeden z nejdůležitějších psychosociálních orgánů – otec. Výzkumy ukazují, že z neúplných rodin pocházejí děti nemocnější, s poruchami chování, mají někdy až nepřekonatelné potíže se separací z rodiny, odcházejí do světa nezralé, zakládají rizikovější rodiny, jejich rody mají tendenci slábnout. Nedávno se v tisku objevily statistiky svědčící o tom, jak významně často končí děti, které vyrostly mimo rodinu, v ústavní péči, v kriminálech. Vina se však hledá ve špatné kvalitě ústavů...
Ironie naší doby
Možná se všichni cítíme provinile. Společnost se vyrovnává se šokujícími odhaleními traumat způsobených potlačováním menšin, homosexuálů, Židů, černochů, Romů, ale také žen. Stigmata si odedávna nesly životem rovněž děti narozené mimo manželství, z rozvedených rodin nebo z ústavů.
V zájmu tolerance se učíme potírat jakékoli stigmatizace. Jenže to ještě není důvod, abychom přehlíželi, že ne všechny varianty rodiny jsou stejně výhodné pro zdravý vývoj a výchovu dětí. Neobstojí argument, že i z rozvedených rodin, z dětských domovů, či z kriminálních poměrů mohou vyrůst morálně silní jedinci, kteří přispějí k obnově svého rodu a k jeho novému zesílení.
Co nás nezabije, to nás posílí? Problém je, že ty konstitučně průměrné to oslabuje a slabé přímo zabíjí. V takto mnohem složitějších sítích vztahů, které jsou semeništěm neřešitelných emočních konfliktů, a tedy i nemocí a poruch, jsou děti, nezralí jedinci a staří lidé systémovými silami vytlačováni na okraj rodin i společnosti. Takže kde jsou ty důvody, pro které bychom měli vznikání takových extrémních konstelací uzákonit?
Ironií doby je, že v parlamentu se nyní jedná o dalším zákonu, podle něhož se budeme snažit učinit z pěstounů profesionální pracovníky, neboť dětí nejrůznějším způsobem postižených mentálně, sociálně, s kriminálními sklony, obětí rodinného násilí atd. znepokojivě přibývá a obětavých pěstounů, kteří se takových dětí ujímají z altruismu, nepřibývá stejným tempem.
. AutořiLudmila Trapková (1949) Vladislav Chvála (1952) V. Chvála společně s L. Trapkovou vyučují rodinnou terapii, napsali knihu Rodinná terapie psychosomatických poruch (Portál, 2004) a v těchto týdnech vychází jejich další kniha, Rodinná terapie a teorie jin-jangu (Portál, 2008). |
