„Průměrný věk našich pacientů je patnáct a půl až šestnáct let, ale jsou to děti, které se u nás zpravidla vyskytnou s už vybudovanou závislostí a je předpoklad, že začínají s návykovými látkami ve věku dvanácti až čtrnácti let,“ říká Světlana Kroftová, primářka detoxikačního oddělení pro děti a dorost v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.
Závislé děti a mladiství v ČeskuPodle poslední národní výroční zprávy o užívání návykových látek v Česku v roce 2016 mělo podle odborných odhadů závislost na pervitinu a opioidech kolem 5 500 dětí a mladých do 18 let, na konopí asi 27 300 a na alkoholu zhruba dvacet tisíc. V zemi bylo přes 11 tisíc patologických hráčů v dětském věku. |
Například u pervitinu je podle ní mladistvých uživatelů už asi dvacet procent ze všech závislých. „Je alarmující, jak snadné je dnes pro děti snadné sehnat si návykovou látku na půdě školy nebo ve vrstevnické skupině. Díky tomu se tyto látky dostávají k mnohem mladším dětem, klidně i ve věku deseti a jedenácti let,“ dodala Kroftová.
Látky, na kterých si děti nejčastěji vypěstují závislost, se však už desetiletí nemění. „Dominantní stále zůstává tabák a hned za ním alkohol. Pokud se budeme bavit o mladistvé populaci, nic se také nemění na trendu velmi vysokého procenta uživatelů konopných látek. V posledních deseti letech začínají být čím dál větším tématem i nové syntetické drogy (drogy k jejichž výrobě jsou zneužívána legální léčiva nebo volně dostupné chemické látky tak, aby se výrobci vyhnuli seznamu ilegálních substancí pozn. redakce). Není to ale zase tak obrovský fenomén a je stále daleko za těmi prvními třemi jmenovanými,“ uvedl přednosta adiktologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Michal Miovský.
Stále narůstajícím problémem jsou mezi dětmi také takzvané nelátkové závislosti, tedy závislosti například na hazardu či internetu.
Podle Miovského v roce 2013 pro Prahu a Středočeský kraj vznikl průzkum, který ukázal, že zdejšími zdravotními a sociálními službami ročně projde přes pět tisíc dětí, které mají nějaký problém spojený s užíváním návykových látek nebo s hraním. „Současně to byla poměrně povrchní analýza, která vynechává některé části systému,“ dodává Miovský a skutečné číslo je tak podle něj téměř jistě vyšší.
Potřebujeme více oborové ambulance
Zatímco praktičtí lékaři a další zdravotníci se již v posledních letech výrazně zdokonalili v odhalování závislých dětí během běžné praxe, v Česku zatím chybí provázaná síť krajských ambulantních zařízení, do kterých by mohli lékaři nejrůznějších zaměření takové děti posílat, nebo na která by se mohli pacienti sami obracet. Stávající pracoviště jsou totiž většinou úzce specializovaná a roztříštěná.
Mladí a závislí. Nejmladšímu pacientovi detoxikačního centra bylo šest |
„Je tady spousta dílčích programů, ale teď se bavíme o tom, že stát by měl garantovat referenční pracoviště, kde to bude vše pohromadě. Aby se vám nestalo, že tam přijdete a oni vám řeknou, že s vámi sice udělají psychoterapii a začnou s vámi pracovat, ale k dětskému psychiatrovy se musíte objednat někam jinam. To je špatně,“ říká Miovský.
Odhaduje, že program vytvoření páteřní sítě ambulancí, v nichž by na jednom místě pracoval lékař, dětských psychiatr, odborník na závislosti, terapeut i například speciální pedagog, zabere pět až deset let. Postavení sítě ambulancí stojí totiž v cestě hned několik překážek.
Chybí lékaři a legislativa vznik ambulancí také neulehčuje
Jednou z nich je například nedostatek lékařů. „Některých odborníků je relativně dost, ale jsou odbornosti, ve kterých máme skutečný problém. Je například obrovský nedostatek dětských psychiatrů, na který naráží všechny provozy. A pokud nebudeme mít pro tyto ambulantní zařízení dětské psychiatry, tak žádná dětská adiktologie nebude, protože ten zbytek odborníků je prostě nezastoupí,“ vysvětluje Miovský.
Další překážky klade záměru do cesty česká legislativa. V popsané ambulanci by totiž vedle sebe působili zdravotničtí i nezdravotničtí odborníci, a proto by takové zařízení muselo mít nejen dvě registrace (zdravotní a sociální), ale také dvě kontroly.
Ten chtíč už ve mně bude napořád, říká dívka na protidrogové léčbě |
Obdobné problémy jsou i s financováním, muselo by přicházet z více zdrojů, což naráží na kompetenční zákon. Léčba by se totiž hradila ze zdravotního pojištění, které spadá pod ministerstvo zdravotnictví, a sociální služby naopak z dotací, které ministerstvo práce rozděluje krajům. „Narážíme na to, že není dostatek politické vůle řešit oblasti, kde narážejí resorty na sebe. Bez politické podpory a ochoty resortů se mezi nimi ocitáme jako rukojmí,“ uvedl Miovský.
Problém by mohl pomoci vyřešit zákon o zdravotně sociálním pomezí, který se mimo jiné právě touto otázkou kombinovaného financování zabývá. Jeho schválení už však slibovalo několik předchozích vlád a dosud zákon nevznikl.
Podle europoslankyně Kateřiny Konečné (KSČM), která nad iniciativou vzniku krajských ambulancí převzala záštitu, pomůže jen úzká spolupráce mezi šéfy vládních resortů. „Nejde to udělat jinak, než že si sednou ministři zdravotnictví, práce a školství k jednomu stolu a neodejdou od něj dřív, než se dohodnou a dají svým spolupracovníkům jasné pokyny, že je to potřeba zařídit,“ uvedla Konečná.
