Deset let s Knížákem v Národní galerii: díl první - nové koště

Právě zjevný rozpor mezi Knížákovými slovy a činy nejlépe ilustruje jeho selhání. Nejde o to, že galerii nevede, jak bych si představoval já nebo někdo jiný. NG je nefungující institucí i podle Knížákových vlastních měřítek.

"Mnozí, kteří těžce nesou dlouhodobý mrtvolný stav Národní galerie v Praze, se upřímně radují ze jmenování Milana Knížáka do jejího čela. O Knížákovi je známo, že je razantní, odvážný, inteligentní a ambiciózní. Všechny tyto vlastnosti jsou pro představitele každé instituce žádané."

Těmito slovy přivítala Knížákovo jmenování do čela NG 30. června 1999 na stránkách MF DNES publicistka Lenka Lindaurová, dnes jedna z iniciátorek petice Čas na změnu volající po jeho odvolání. "Tohle je jediná dobrá volba," doplnili kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi. A výtvarnice Veronika Bromová si ještě přisadila: "Já říkám: Knížák na Hrad!"

Ne všichni toto nadšení sdíleli, ale rozhodnutí ministra Pavla Dostála každopádně v odborné veřejnosti nevyvolalo výraznější protesty. Převažovalo pozitivní hodnocení a nadějné očekávání. Pro pochopení tehdejší atmosféry a nadějí do Knížáka vkládaných si je třeba připomenout peripetie, kterými Národní galerie v 90. letech prošla.

Nucená správa

V prvních pěti letech po revoluci se v čele NG vystřídali tři ředitelé – Ladislav Kesner st., Lubomír Slavíček a Ladislav Daniel. Galerie se potýkala s vlekoucí se rekonstrukcí Veletržního paláce a započala s vnitřní transformací směrem k větší autonomii jednotlivých sbírek. Obojí provázela řada osobních i politických konfliktů, jejichž důsledkem bylo časté střídání ředitelů.

Prominentní postavení mezi vedoucími sbírek měl šéf Sbírky moderního a současného umění, na němž spočívala odpovědnost za dostavbu a provoz Veletržního paláce. Jmenován byl na základě otevřeného výběrového řízení a generální ředitel jej nemohl odvolat bez souhlasu ministra kultury a Rady NG. Prvním ředitelem byl od roku 1993 Jiří Ševčík.

Ještě před uvedením paláce do provozu byl však na jaře 1995 odvolán, a to kvůli nesouhlasu s plánovaným termínem otevření, na kterém se vedení galerie dohodlo s ministerstvem kultury. Politická objednávka zněla, že Veletržní palác musí být zpřístupněn do konce roku 1995.

Požadovaný termín se podařilo dodržet, expozice České moderní umění 1900–1960 se však dočkala zdrcujících kritik. Veletržní palác tak i po svém otevření zůstal pro galerii traumatem. Již v lednu 1997 proto vznikl v rámci Sbírky moderního a současného umění kurátorský tým, který začal pracovat na přípravě nové stálé expozice.

Funkci generálního ředitele v době otevření Veletržního paláce zastával Martin Zlatohlávek, který byl v létě 1994 nejprve pověřen řízením, v únoru následujícího roku pak uspěl v konkurzu a byl řádně jmenován. Post ředitele Veletržního paláce zůstal po Ševčíkově odchodu rok neobsazen (řízením byl dočasně pověřen ekonomický náměstek sbírky Jiří Gregor), až v dubnu 1996 na toto místo nastoupil Jaroslav Anděl. Vztahy mezi Zlatohlávkem a Andělem se záhy začaly komplikovat a postupem času jejich konflikty přerostly až do osobních naschválů.

Po necelých dvou letech, uprostřed úspěšné výstavy František Kupka: Průkopník abstrakce/Malíř kosmu, která byla prvním diváckým hitem Veletržního paláce, byl Anděl v březnu 1998 odvolán. V září téhož roku, krátce po vzniku opoziční smlouvy, Zlatohlávek nabídl svou rezignaci. Ministr Pavel Dostál ji přijal a řízením galerie dočasně pověřil pracovnici ministerstva Dagmar Šefčíkovou. Sám tento krok přirovnal k vyhlášení nucené správy nad galerií.

Sliby a plány

Milan Knížák koncem ledna 1997 skončil ve funkci rektora pražské Akademie výtvarných umění, do jejíhož čela byl zvolen bezprostředně po revoluci. Na škole kompletně vyměnil pedagogický sbor a získal si pověst odvážného reformátora, který se nebojí konfliktních situací a otevřeně říká své názory.

Milan Knížák jako host televizního pořadu Kotel

"AVU díky němu mohla začít jako jediná vysoká škola s opravdu čistým štítem," zhodnotil jeho působení na akademii začátkem roku 1997 Petr Volf v Reflexu. Knížák si svou reformátorsko-rebelskou image sám aktivně budoval coby ostrý glosátor společensko-politického dění, ochotný vyjádřit se pro média takřka na libovolné téma. Když Lidové noviny v listopadu 1997 pořádaly anketu, kdo by byl nejvhodnějším nástupem Václava Havla v prezidentském úřadě, nejvíce hlasů mezi čtenáři získali Václav Klaus a Milan Knížák.

Zdálo se, že Knížák je ve své roli nezávislého komentátora a mediální celebrity spokojen a že své další ambice bude směrovat do politiky, popřípadě do showbyznysu. Byl porotcem soutěže Miss České republiky, hodnotil výkony amatérských zpěváků v pořadu Do-re-mi, vyprávěl vtipy v estrádě Zlatá mříž, byl zván do televizních debat.

V roce 1998 se rozhodl kandidovat za ODS do Senátu na Berounsku, přičemž jeho nominaci přes odpor místní stranické organizace prosadil až Václav Klaus. V listopadových volbách postoupil do druhého kola, senátorský post však nakonec obhájil Jiří Rückl, kandidát 4koalice. Pro Knížáka to bylo trpké zklamání.

Po Praze se následně začaly šířit zvěsti, že coby cenu útěchy dostane post generálního ředitele Národní galerie, od září 1998 neobsazený. Spekulovalo se, že ředitelské křeslo pro Knížáka je součástí opoziční smlouvy.

Ministr Pavel Dostál nicméně sliboval, že nový ředitel vzejde z řádného výběrového řízení. Ještě v květnu 1999 na otázku, jak hodnotí Knížákovu přihlášku do konkurzu, odpověděl: "Ministr kultury nemá v tomto případě co hodnotit. To bude činit zcela nezávislá výběrová komise, jejíž doporučení budu respektovat."

Komise o měsíc později z přihlášených kandidátů vybrala Dagmar Šefčíkovou. Na druhém místě se umístil Tomáš Vlček, Milan Knížák skončil spolu s Monikou Burian na třetím až čtvrtém místě. Ministr Dostál na to zareagoval vyhlášením druhého kola, v němž z výše jmenované čtveřice vybírala nového ředitele skupina ministerských úředníků.

Jako nejlepšího doporučila Knížáka. "Nikde nebylo psáno, ani jsem to neříkal, že musím respektovat rozhodnutí té první komise. Potřeboval jsem je k tomu, aby mi udělali jisté síto na lidi," komentoval to dodatečně Dostál.

Tyto okolnosti byly v okamžiku Knížákova uvedení do funkce již známy, přesto byly reakce na jeho jmenování, jak již bylo řečeno, převážně pozitivní. Knížákovy plány koneckonců zněly nanejvýš slibně. "Program, který jsem předkládal, byl založen především na absolutní osobní odpovědnosti, otevřenosti a transparentnosti veškerých jednání, nepřetržitém kontrolním procesu procházejícím napříč aktivitami NG a získávání nových osobností," vysvětloval 30. června 1999 v Lidových novinách.

"Zruším všechny komise, poněvadž chci, aby za každý krok byl někdo jasně odpovědný. Proto také zvýším pravomoci," sliboval ve stejný den v MF DNES. "Národní galerie spí, a proto se chci postarat o to, aby byla živá jak uvnitř, tak ve vztahu k veřejnosti," citovaly jej Zemské noviny a Slovo. Na otázku, jaká je největší slabina galerie, odpovídal: "Jsou to slabé vědecké výstupy." I to se mělo pod jeho vedením změnit.

Úspěšný první rok

Začátek zdánlivě nebyl vůbec špatný. "Fakt je, že galerie začala právě až pod vedením kontroverzního a nesporně autoritativního Knížáka konečně pořádně fungovat," hodnotil po necelém roce a půl, v listopadu 2000, Knížákovo ředitelování v MF DNES Jan H. Vitvar. Knížákovým hlavním úspěchem byl výkup několika desítek restituovaných obrazů ze sbírek Jindřicha Waldese a Oskara Morawetze v celkové hodnotě 102 milionů korun. Peníze v polovině října 1999 poskytla vláda.

Je možné, že tak učinila i bez Knížákova přičinění, neboť končilo předkupní právo státu na restituovaná díla a hrozilo, že obrazy vnímané bezmála jako kmenový fond NG budou nabídnuty k prodeji na volném trhu. Faktem však je, že se Knížák zasloužil o značnou medializaci celé kauzy, což věci jistě pomohlo. Současně s penězi na výkup restituovaných děl navíc Zemanův kabinet schválil předefinování 150milionové půjčky, která byla v únoru 1995 galerii poskytnuta na dokončení rekonstrukce Veletržního paláce, na nevratnou dotaci.

Druhým Knížákovým úspěchem, kterým oslavil rok ve funkci, bylo otevření nové stálé expozice Veletržního paláce v červnu 2000. Za všechny pozitivní recenze citujeme Petera Kováče v Právu: "Byl učiněn správný krok správným směrem. Z údolí smutku se stala oáza radosti."

Dvě patra věnovaná umění let 1800 až 1930 doplnilo v říjnu patro představující umění od roku 1930 do současnosti. V listopadu 2000 byla představena nová stálá expozice středověkého umění v Anežském klášteře a již na jaře byla po pěti letech dokončena rekonstrukce paláce Kinských, který se podle Knížákových tehdejších plánů měl stát jakousi "vlajkovou lodí" NG. Do života palác vstoupil ambiciózní výstavou Konec světa?, jejímž kurátorem byl sám Knížák. Během pouhých osmnácti měsíců tak zdánlivě dokázal víc než jeho předchůdci za celé roky.

"Všechno je to o práci. Musí se běhat, volat, zkoušet, vymýšlet. V Národní galerii je všechno špatně: smlouvy, výběrová řízení, akviziční politika, public relations, organizace práce... Mám pocit, že moji předchůdci nedělali nic," prohlásil Knížák v dubnu 2000 v rozhovoru v Hospodářských novinách.

Milan Knížák s darem

Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Otevření nových expozic umožnilo především výrazné navýšení státní dotace na provoz galerie v souvislosti s projektem Praha 2000 – Evropské město kultury. Zatímco v letech 1997 a 1998 činil příspěvek státu 140 až 150 milionů korun, v roce 1999 galerie dostala 222 milionů korun (nepočítaje v to mimořádnou dotaci na nákup obrazů z Waldesovy a Morawetzovy sbírky), o rok později 207 milionů korun. Při přípravě nových expozic se Knížák navíc mohl opřít o předchozí práci kurátorů galerie, jakkoliv jeho koncepce šla proti duchu jejich původního návrhu.

Já ne, to oni

V době Knížákova nástupu do funkce měl kurátorský tým vedený Hanou Rousovou již připravený podrobný koncept nové stálé expozice Veletržního paláce, a to včetně zajištěného financování z grantu Prahy 2000. Knížák se nicméně rozhodl na řešení tohoto úkolu vypsat v létě 1999 výběrové řízení, přičemž na přípravu projektů dostali uchazeči absurdně krátkou dobu, pouhé dva týdny. Ačkoliv po svém jmenování prohlašoval, že "za každým činem musí stát jeden konkrétní člověk, který ponese plnou odpovědnost", pro tento účel si vytvořil speciální komisi. Přestože byl jejím předsedou, neváhal do soutěže zaslat svůj vlastní návrh.

Ještě než komise přistoupila k posuzování došlých projektů, dohodla se, že nová expozice musí být postavena na prezentaci autorských celků. Tuto podmínku, jak se vzápětí ukázalo, splňoval pouze návrh pana generálního ředitele. Na námitku, zda nešlo o střet zájmů, reagoval Knížák v prosinci 2000 v České televizi následovně: "Já nejsem kurátor, já jsem autor koncepce a tuto koncepci jsem vyhrál, poněvadž byla komise, která byla stanovená, aby vybrala koncepci, a vybrala moji, čili to jsem si já sám nerozhodl." Tolik k osobní odpovědnosti.

Návrh, který komisi předložil, byl přitom natolik povšechný, že za standardních okolností by jej sotvakdo bral vážně. Sám Knížák jej uvodil prohlášením: "Nečiním si nárok vytvořit detailní návrh. K tomu nemám ani dostatek znalostí, ani čas na to, abych je mohl získat."

Vysvětlení navrhované koncepce tvoří pouhé dvě nic neříkající věty: "Jsem přesvědčen, že expozice musí být založena na prezentaci souborů jednotlivců-osobností. Současná expozice je pro mne nesmyslná, nepřehledná." Jakákoliv věcná argumentace chybí, citovaná pasáž je pouze graficky zvýrazněna.

Silný názor je totiž podle Knížáka víc než argumenty. Dále pak následuje již jen výčet autorů, kteří by se v expozici měli objevit. Knížák sice uvádí, že seznam není vyčerpávající, že má pouze "navodit pocit nějakého klíče", přesto člověka zarazí, kdo všechno v něm chybí, například Zdeněk Sýkora či Adriena Šimotová. Sám sebe ale jmenovat neopomněl.

Hana Rousová, po které komise chtěla, aby novou expozici připravila podle Knížákova návrhu, toto odmítla a z galerie začátkem roku 2000 odešla. Hlavní kurátorkou expozice pak byla jmenována nová ředitelka Sbírky moderního a současného umění Katarína Rusnáková, kterou si na tento post v létě 1999 osobně vybral Knížák.

Architektem a scénografem se stal Stanislav Kolíbal, Knížák vystupoval v roli autora. "V žádném případě nebudu rozhodovat za kurátory. To generálnímu řediteli nepřísluší," sliboval ještě červenci 1999 v Právu. A o měsíc později v Lidových novinách: "Představa, že generální ředitel pořádá výstavy a dělá instalace ve sbírkách, je naprosto mylná. Ten to nerozhoduje. Od toho je kurátor."

A jaká byla skutečnost? "Mnohokrát jsem u nich postrádala vůli ke komunikaci, nebyli příliš ochotní dát prostor názorům kurátorů ani oponovat nezaujatě a na základě odborných faktů, bez generování konfliktů," popsala spolupráci s Knížákem a Kolíbalem zpětně Rusnáková.