Odborníci z USA a Číny apelovali na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu na finančníky a zástupce vlád, aby přidělili více peněz na výzkum deprese. Tu označili za rakovinu 21. století.
"Mnoho lidí si stále ještě myslí, že deprese je jakási slabost, či dokonce lenost. Ve skutečnosti jde o velmi závažnou nemoc, která může postihnou kohokoliv," uvádí Martin Bareš z Psychiatrického centra v Praze.
Onemocní každý pátý
Od konce 2. světové války stále vzrůstá počet depresivních pacientů. V průběhu života postihne toto onemocnění jednoho z pěti lidí. Jak bylo zřejmé v Davosu, dříve převážně lékařský problém začíná trápit i ekonomy. Výdaje spojené s pracovní neschopností a léčbou deprese totiž jen ve Spojených státech dosahují 43 miliard dolarů ročně. Zdravý člověk si jen obtížně dokáže představit strádání lidí trpících klinickou depresí. Spisovatel William Styron označil těžkou depresi, kterou trpěl, za "viditelnou temnotu". Americký prezident Abraham Lincoln zase napsal: "Jsem nyní ten nejubožejší žijící člověk. Kdyby mé pocity byly rovnoměrně rozděleny mezi celý lidský rod, neexistovala by na zeměkouli jediná usměvavá tvář. Nevím, jestli se kdy budu cítit lépe!" Z těchto slov čiší ztráta naděje, pocit bezvýchodnosti a pesimismu, který je pro depresi charakteristický. Každý z nás je občas smutný, rozmrzelý, bez nálady. Ale mezi těmito pocity a klinickou depresí je značný rozdíl. "Nemocný trpící depresí ztrácí schopnost sociálního a profesionálního fungování. Nezvládá domácnost, nedokáže podat soustředěný výkon v zaměstnání," vysvětluje Martin Bareš. "Ovládá ho myšlenka, že vše, co se mu kdy povedlo, bylo pouze shodou okolností, a za vše, co se nepovedlo, může jeho neschopnost. Z paměti se vynořují vzpomínky na další a další neúspěchy. Pacient se ocitá v bludném kruhu, jako jediné východisko se mu může jevit sebevražda." Co je příčinou tohoto krutého onemocnění?
Dědičná kletba
Významnou roli při vzniku deprese hraje dědičnost. Vědcům se konečně podařilo nalézt několik genů, které mohou vyvolat jednu z forem depresivního onemocnění - bipolární afektivní poruchu, při které se střídají záchvaty chorobně zhoršené nálady s fázemi nálady nepřirozeně zvýšené. "Riziko propuknutí choroby vzrůstá s počtem ,depresivních' genů, které člověk zdědí. Pouze jeden gen zřejmě k vyvolání nemoci nestačí," komentuje nové objevy Edward Gins z amerického Národního institutu pro duševní zdraví v rozhovoru pro internetový časopis Brain. Mechanismus, kterým jednotlivé geny přispívají ke vzniku choroby, stále není znám. Existují pouze hypotézy. Aby mozek správně fungoval, musí si jeho buňky navzájem bezchybně předávat signály. K tomu jim slouží řada chemických sloučenin vytvářených v organismu. Vědci se domnívají, že když se komunikace mezi nervovými buňkami naruší, projeví se to navenek jako deprese. Dalšími podezřelými jsou poruchy přímo uvnitř nervových buněk a jejich jader. Tyto chemické procesy mohou vést až k sebevražednému chování - časté příčině smrti depresivních pacientů. Je smutným faktem, že geneticky podmíněná změna jedné z mnoha chemických sloučenin v mozku zvyšuje riziko spáchání sebevraždy na dvojnásobek.
Reakce na nedosažitelné cíle
Ne všichni lidé s genetickou zátěží onemocní depresí nebo spáchají sebevraždu. Velmi významný vliv na to, zda se geny projeví, má prostředí. "Konečně jsme vytvořili společnost, ve které většina netrpí hladem, zimou, špatnými hygienickými podmínkami. Je ironií, že i přesto je stále více lidí nešťastných a depresivních," říká přední odborník na evoluční psychiatrii Randolph Nesse pro list New York Times. "Je to tím, že si klademe čím dál vyšší cíle. Naši předkové se hlavně snažili zajistit dostatek potravy. My chceme vypadat jako filmové hvězdy, vydělat milion dolarů na burze, plodit dokonalé děti." To se samozřejmě povede jen málokomu. Deprese je podle Nesse reakcí na nesplnitelné ambice a má lidem pomoci se jich vzdát. Pokud je náš cíl kdesi v nedohlednu a není příliš nadějí, že jej dosáhneme, je výhodnější šetřit síly, stáhnout se a rozmyslet si další postup. Příznaky jako apatie, pasivita, nedostatek energie, zahloubání se do sebe, které jsou u depresivních pacientů časté, mohou plnit tento účel. Deprese pak někdy slouží jako prospěšný evoluční nástroj, který usnadňuje přizpůsobení. Tato zajímavá teorie však rozhodně nedokáže objasnit utrpení všech depresivních pacientů. "Mnohdy spíše půjde o poškození jemné a dokonale vyladěné chemické signalizace v mozku, jehož příčinu zatím přesně neznáme," komentuje Martin Bareš z pražského Psychiatrického centra.
Léčba je možná
Deprese patří k nejlépe léčitelným duševním chorobám. Podle Americké psychiatrické společnosti lze vyléčit více než 80 procent depresivních pacientů. V léčbě se kombinuje psychoterapie, tedy rozhovor s nemocným a hledání východisek z jeho situace, s podáváním léků, které mají obnovit chemickou rovnováhu v mozku. Tyto preparáty, i přes svou značnou účinnost, poměrně hrubě zasahují do jemných a komplikovaných dějů, které řídí a ovlivňují lidskou náladu a prožívání. Většina vědců doufá, že další poznávání "depresivních" genů pomůže lépe pochopit a léčbou ovlivnit nežádoucí procesy v mozku. Někteří odborníci jsou však skeptičtí. Evoluční psycholog Paul Gilbert z britské Univerzity v Derby se v rozhovoru pro New York Times ptá: "Chceme opravdu žít ve společnosti, která přivádí lidi k depresi a následně jim dává léky, aby je z ní vyvedla?"
"Mnoho lidí si stále ještě myslí, že deprese je jakási slabost, či dokonce lenost. Ve skutečnosti jde o velmi závažnou nemoc, která může postihnou kohokoliv," uvádí Martin Bareš z Psychiatrického centra v Praze.
Onemocní každý pátý
Od konce 2. světové války stále vzrůstá počet depresivních pacientů. V průběhu života postihne toto onemocnění jednoho z pěti lidí. Jak bylo zřejmé v Davosu, dříve převážně lékařský problém začíná trápit i ekonomy. Výdaje spojené s pracovní neschopností a léčbou deprese totiž jen ve Spojených státech dosahují 43 miliard dolarů ročně. Zdravý člověk si jen obtížně dokáže představit strádání lidí trpících klinickou depresí. Spisovatel William Styron označil těžkou depresi, kterou trpěl, za "viditelnou temnotu". Americký prezident Abraham Lincoln zase napsal: "Jsem nyní ten nejubožejší žijící člověk. Kdyby mé pocity byly rovnoměrně rozděleny mezi celý lidský rod, neexistovala by na zeměkouli jediná usměvavá tvář. Nevím, jestli se kdy budu cítit lépe!" Z těchto slov čiší ztráta naděje, pocit bezvýchodnosti a pesimismu, který je pro depresi charakteristický. Každý z nás je občas smutný, rozmrzelý, bez nálady. Ale mezi těmito pocity a klinickou depresí je značný rozdíl. "Nemocný trpící depresí ztrácí schopnost sociálního a profesionálního fungování. Nezvládá domácnost, nedokáže podat soustředěný výkon v zaměstnání," vysvětluje Martin Bareš. "Ovládá ho myšlenka, že vše, co se mu kdy povedlo, bylo pouze shodou okolností, a za vše, co se nepovedlo, může jeho neschopnost. Z paměti se vynořují vzpomínky na další a další neúspěchy. Pacient se ocitá v bludném kruhu, jako jediné východisko se mu může jevit sebevražda." Co je příčinou tohoto krutého onemocnění?
Dědičná kletba
Významnou roli při vzniku deprese hraje dědičnost. Vědcům se konečně podařilo nalézt několik genů, které mohou vyvolat jednu z forem depresivního onemocnění - bipolární afektivní poruchu, při které se střídají záchvaty chorobně zhoršené nálady s fázemi nálady nepřirozeně zvýšené. "Riziko propuknutí choroby vzrůstá s počtem ,depresivních' genů, které člověk zdědí. Pouze jeden gen zřejmě k vyvolání nemoci nestačí," komentuje nové objevy Edward Gins z amerického Národního institutu pro duševní zdraví v rozhovoru pro internetový časopis Brain. Mechanismus, kterým jednotlivé geny přispívají ke vzniku choroby, stále není znám. Existují pouze hypotézy. Aby mozek správně fungoval, musí si jeho buňky navzájem bezchybně předávat signály. K tomu jim slouží řada chemických sloučenin vytvářených v organismu. Vědci se domnívají, že když se komunikace mezi nervovými buňkami naruší, projeví se to navenek jako deprese. Dalšími podezřelými jsou poruchy přímo uvnitř nervových buněk a jejich jader. Tyto chemické procesy mohou vést až k sebevražednému chování - časté příčině smrti depresivních pacientů. Je smutným faktem, že geneticky podmíněná změna jedné z mnoha chemických sloučenin v mozku zvyšuje riziko spáchání sebevraždy na dvojnásobek.
Reakce na nedosažitelné cíle
Ne všichni lidé s genetickou zátěží onemocní depresí nebo spáchají sebevraždu. Velmi významný vliv na to, zda se geny projeví, má prostředí. "Konečně jsme vytvořili společnost, ve které většina netrpí hladem, zimou, špatnými hygienickými podmínkami. Je ironií, že i přesto je stále více lidí nešťastných a depresivních," říká přední odborník na evoluční psychiatrii Randolph Nesse pro list New York Times. "Je to tím, že si klademe čím dál vyšší cíle. Naši předkové se hlavně snažili zajistit dostatek potravy. My chceme vypadat jako filmové hvězdy, vydělat milion dolarů na burze, plodit dokonalé děti." To se samozřejmě povede jen málokomu. Deprese je podle Nesse reakcí na nesplnitelné ambice a má lidem pomoci se jich vzdát. Pokud je náš cíl kdesi v nedohlednu a není příliš nadějí, že jej dosáhneme, je výhodnější šetřit síly, stáhnout se a rozmyslet si další postup. Příznaky jako apatie, pasivita, nedostatek energie, zahloubání se do sebe, které jsou u depresivních pacientů časté, mohou plnit tento účel. Deprese pak někdy slouží jako prospěšný evoluční nástroj, který usnadňuje přizpůsobení. Tato zajímavá teorie však rozhodně nedokáže objasnit utrpení všech depresivních pacientů. "Mnohdy spíše půjde o poškození jemné a dokonale vyladěné chemické signalizace v mozku, jehož příčinu zatím přesně neznáme," komentuje Martin Bareš z pražského Psychiatrického centra.
Léčba je možná
Deprese patří k nejlépe léčitelným duševním chorobám. Podle Americké psychiatrické společnosti lze vyléčit více než 80 procent depresivních pacientů. V léčbě se kombinuje psychoterapie, tedy rozhovor s nemocným a hledání východisek z jeho situace, s podáváním léků, které mají obnovit chemickou rovnováhu v mozku. Tyto preparáty, i přes svou značnou účinnost, poměrně hrubě zasahují do jemných a komplikovaných dějů, které řídí a ovlivňují lidskou náladu a prožívání. Většina vědců doufá, že další poznávání "depresivních" genů pomůže lépe pochopit a léčbou ovlivnit nežádoucí procesy v mozku. Někteří odborníci jsou však skeptičtí. Evoluční psycholog Paul Gilbert z britské Univerzity v Derby se v rozhovoru pro New York Times ptá: "Chceme opravdu žít ve společnosti, která přivádí lidi k depresi a následně jim dává léky, aby je z ní vyvedla?"
