Čtvrtá noc v bunkru je za námi, začíná den pátý. Poslední den v roce. Dneska se asi bude na celém světě bujaře slavit. Takže pro úvod, šťastný a veselý.
Včera odpoledne jsem se sice možná sobecky, ale rozhodně pro dobro věci, rozhodla přenocovat, stejně jako ostatní, ukrytá v místnostech úplně ve středu budovy. Prostory oddělené od vnějšího světa třemi zdmi skýtají "větší" pohodlí na spaní. Není tam totiž tolik slyšet zvuk explozí, i když na otřesy to nemá žádný vliv.
Deník Češky v Gaze - předchozí články |
Jak rozumné rozhodnutí to bylo, cítím až teď. Včera jsem kvůli tomu sice uléhala do spacáku s malinko černým svědomím, ale začínala jsem se obávat toho, aby mi tělo nevypovědělo po tolika dnech bez pořádného spánku a odpočinku, službu.
Ráno jsem se probudila sama od sebe. Žádná exploze, žádný telefonát, žádná zběsilá zpráva z vysílačky. Tohle mě vylekalo. Nechtěla jsem pohnout ani palcem u nohy, protože jsem si myslela, že už třeba ani neexistuji. Když jsem si uvědomila, že mrkám, musela jsem se začít smát. Koukla jsem na hodiny na telefonu a vytřeštila oči, protože bylo přesně sedm. To znamená, že jsem spala víc než šest hodin v kuse, což je náramná věc.
Zhruba po dvaceti minutách se ozvala vysílačka se svojí první zprávou. Právě teď, když píšu, se ozvaly čtyři exploze, pátá šestá, odkudsi ze západu. Je zvláštní, jaká ozvěna se za nimi táhne.
V uprchlických kempech na pobřeží se skutečně bojuje. Protože obloha je zakrytá hustými černými mraky a prší, musí izraelské helikoptéry létat níže, což je příležitost pro vojáky. Ti se neustále snaží svými kalašnikovy nějaké letadlo sestřelit, ale už si myslím, že by jim konečně mohlo dojít, že na válku téhle úrovně skutečně nemají. Jenom tak riskuji další životy těch, kteří už toho všeho musejí mít plné zuby.
Trápí mě jedna věc. Po celé Gaze nefungují dodávky elektřiny, a ne všichni mají na to, aby si mohli pořídit generátory. Nemohou si tedy zapnout televizi a vidět, jak to vypadá v jiných oblastech Gazy. Jediné zprávy, které ke spoustě rodin doléhají, jsou zachycovány z radiového vysílání místního hamáského podzemního zpravodajství.
Včera večer, než jsem šla spát, jsem zašla překontrolovat naší hamáskou hlídku. Oba kluci, mnohem mladší než jsem já sama, seděli, společně s našimi UN guards, u rádia a hltali každičké slovo. Jednoho našeho jsem si zavolala, aby mi přeložil to, o čem byla řeč. Kdo mluvil nevím, ale rozhodně jsem z toho měla divný pocit v břiše. Říkal, že je jedno, že se na Palestince celý svět, včetně toho arabského, vykašlal, protože oni budou bojovat do posledního muže. Nikdo jim nevezme to, co jim právem náleží (palestinske uzemi).
Když mluvil o tom, že všichni ti, kdo zemřou v Gaze, v tomhle konfliktu, půjdou rovnou do nebe, musela jsem odejít. Já nevím, jestli si svět dostatečně neuvědomuje, že tahle demagogie skutečně funguje. Když mi bude někdo, koho uznávám a komu věřím, pětkrát denně tvrdit, že modrá je zelená a naopak, a budou mi to samé tvrdit v rádiu a televizi, tak skutečně jednoho dne prohlásím, že modrá není modrá, ale je zelená.
Teď se spustil skutečný liják a rádio hlásí další sestřely rodinných domů v uprchlických kempech. Včera někde podél hranic, nepodařilo se mi zjistit kde přesně, zahájili Izraelci dělostřeleckou palbu. První člověk po tomhle ataku právě zemřel v Al Shifa hospital.
Nyní přestal fungovat internet. Všude, takže ani netuším, jestli tento mail spatří kdy světlo světa. Jaksi tak si cítím, že vytvářím něco, co stejně dojde zmaru, takže prozatím končím. Budu se snažit a pokoušet se přeposlat ho.
Voila, tak net opět funguje. Být odříznutí od světa a od informací, to by teprve byla válka...
