Včera večer, do naší půlnoci, tu byl celkem klid. Tedy pokud hovořím o městu Gaza. Jih a kempy na pobřeží byly ostřelovány takřka permanentně. Občas jsme zaslechli slabé vzdálené výbuchy, ale z těch už si nic neděláme. Začínáme si na to všechno tady příliš zvykat.
K moři to máme kousek a izraelské námořnictvo ostřeluje přístav s železnou pravidelností. Nerozumím dost dobře jejich záměrům, protože přístav v Gaze slouží k ukotvení několika málo starých zrezivělých rybářských bárek... takže když pálí, tak to tu duní. Ale to ...
Ha ha ha, teď jsem se tu chtěla sáhodlouze rozepsat o tom, jak si tu na všechno zvykáme, ale když to zaduní v blízkém okolí, tak přece jenom zkratuju. Takže jsem rozepsaný mail poslala a ne zazálohovala, jak jsem zamýšlela... Každopádně přecházím k včerejší noci.
Další deníky Češky v gaze čtěte zde |
Kolem desáté hodiny večer někdo odkudsi přinesl láhev šampaňského, se kterou jsme si předčasně připili na nový rok. Že se jednalo o celkem netradiční přípitek, o tom žádná, ale ke všemu byla celá situace tak nějak absurdní.
Osm lidí ze sedmi různých zemí světa, ze třech různých kontinentů, sedí uprostřed bombardovaného a rozbombardovaného muslimského města na Blízkém východě, s lahví šampaňského putující z ruky do ruky, očekávající příchod nového roku...
Všichni jsme měli za to, že tahle noc bude klidnější, že při takovéto příležitosti nechají Izraelci už tak duševně zdevastované obyvatelstvo alespoň malinko vydechnout. S pocitem klidu jsme se krátce po přípitku rozešli ke svým spacákům. Já jsem si změnila rezidenční číslo. Už nespím na chodbě jako první čtyři noci, ale v mini nahrávacím video studiu. Protože tam je spousta techniky a přístup uklízecím četám omezený, válí se tam chuchvalce prachu a v podhledech navíc rejdí několik myší.
Teď už nevím, jak dál psát, protože jsem už snad vyčerpala všechna slova na to, co jsme během předchozích nocí zažili. Nicméně skutečně s každou následující je to horší a horší.
Tentokrát začali kolem půl třetí, kdy nás vzbudila první detonace. Během zhruba dvou hodin následovalo více než deset dalších, a všechny rakety padaly maximálně jeden kilometr od nás. Všechno se otřásalo tak, že jsem se bála, že tentokrát už se musí ten náš barák sesypat.
Tuhle obavu mi přiživuje zjištění, že na vnějších zdech našeho HQ je už několik vertikálních prasklin. Terčem útoku bylo ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo školství, kancelář premiéra a PLC (Palestinian Legislative Councile).
Přes tohle všechno se příznivci Hamasu radují. Jejich rakety dopadají stále hlouběji na území Izraele a děsí civilní obyvatelstvo. Jejich záměrem je, aby právě obyčejní Izraelci řekli "stop" válečnému počínání izraelské armády tady v Gaze, v obavě ze ztrát a škod způsobených palestinskými raketami.
Už to pro vás určitě musí být nudné, poslouchat a číst, že se tu střílí a bombarduje, ale ono se tu skutečně střílí a bombarduje. A taky umírá.
