Před chvílí jsem se na kost promrzlá vrátila z našeho UN skladu, kde jsem strávila víc než pět hodin pomocí při balení a přípravě lékárniček a batohů první pomoci, které by se zítra měly přivézt do Gazy. Rozhodně bylo prospěšnější strávit dnešní den nějakou prací než odpočinkem, který byl mně i kolegyni navrátivší se se mnou z Gazy doporučen.
Odpočívat ve skutečnosti moc nejde. Když jen tak sedím, mám neustále pocit, že se se mnou chvěje země, když ležím v posteli ve snaze usnout, stále dokola se mi v hlavě promítá všechno, co jsem viděla, takže spánek se také nedostavuje, ačkoli bych ho tolik potřebovala. Navíc Jeruzalém je v určitém slova smyslu v pohotovosti, takže tu neustále přelétává helikoptéra, kterou když slyším, tak se mi nepříjemně svírá žaludek.
Předchozí psaní jsem včera večer musela předčasně ukončit. Kolem deváté večer mi japonská a australská kolegyně přišly zaklepat na rameno s návrhem na večeři. V ten moment jsem si uvědomila, že mým jediným jídlem byl makový koláč někdy v sedm ráno. Téhle výzvě se rozhodně nedalo říct ne.
Další deníky Češky v gaze čtěte zde |
Po návratu z restaurace, která praskala ve švech a kde se lidé spokojeně bavili, jsem přijela "domů", kde jsem okamžitě usedla ke zprávám. V době, kdy jsme dodávaly kalorie našim vyčerpaným tělům, izraelské vojsko zahájilo všemi tolik obávanou pozemní ofenzivu. 
Pozorovat stovky tanků, tisíce špičkově vyzbrojených a vycvičených vojáků nejmodernější armády světa vstupovat za mohutné vzdušné podpory do míst, kde hrůza, děs a beznaděj tisíců lidí vytváří nepředstavitelné peklo na zemi, je příšerné.
Zachvátila mě panika a začala jsem okamžitě vytáčet čísla na kamarády a známé tam, kde se všechno to běsnění odehrávalo. Minuty vyzvánění se zdály nekonečné a jediný člověk, kterého se mi podařilo zastihnout byla Raghda. Celá rodina byla ukryta v jediné přízemní místnosti jejich patrového domku, kam jsem byla několikrát pozvána. Při tomhle rozhovoru jsem si uvědomila, jak je dobře, že v těchto chvílích mají alespoň svého Boha, ke kterému se modlí a u kterého hledají útěchu.
Dneska ráno jsem chtěla napsat o evakuaci z Gazy, ale můj příchod do kanceláře se odehrál ve zvláštním duchu. Desítky očí pozorovaly můj příchod, než padla první otázka. Otázka, kterou jsem očekávala a které jsem se zároveň bála. Otázka, na kterou jsem zároveň neměla žádnou odpověď. Všichni chtěli vědět, proč se naši politici s takovou urputností neustále zastávají Izraelců i přesto, ze na vlastní oči vidí, jaký masakr se právě odehrává a kolik nespravedlnosti se páchá na civilním obyvatelstvu.
Doufám, že jednoho dne dostanu příležitost s některým z nich si alespoň popovídat, a dozvědět se tak možná něco, co nevím, co je příčinou tak silných sympatií k těm, kdo povolí a provádí něco tak hrozného, co jsem mohla spatřit na vlastní oči.
