Nechybělo mnoho a soukolí druhé světové války Oldřicha Pícha semlelo jako zrnko písku. 6. června 1944, v den, kdy spojenci zaútočili na atlantický val a začala invaze, byl tehdy devatenáctiletý mládenec z Těšínska pouhých 70 kilometrů od normandských pláží a v německé uniformě jako tankista 21. tankové divize.
Hned první den invaze byl zraněn. "Jen pár hodin po půlnoci 6. června byl vyhlášen poplach. Ještě jsme si dělali srandu, co to zas bude, ale po chvíli přišel rozkaz přesunout se k výsadkovým plážím, kde jsme měli být nasazení proti spojeneckým vojskům," vzpomíná na první hodiny invaze do Normandie válečný veterán, který dnes žije v Ostravě.
Oldřich Pích ještě v německé uniformě.
"Samotný přesun se ale změnil v peklo. Nejhorší byly útoky letadel, která ovládala vzduch. Než jsme se pořádně rozjeli, zničily nám dvacet procent tanků," popisuje Pích, který byl vzápětí zraněn.
"Při jednom z útoků dostal zásah i náš tank. Já jsem stačil vyskočit, ale po pár krocích jsem dostal střepinou do nohy. V tom okamžiku to do nás navíc začaly prát těžké kanony bitevních lodí u pobřeží," vypráví.
Jsem Slezan, řekl otec. A Němci povolali syna k wehrmachtu
Stát se vojákem wehrmachtu nebylo za 2. světové války nijak těžké, stačilo se narodit a žít na špatném místě. Oldřich Pích se narodil na Těšínsku v Životicích. Ty zabralo v osmatřicátém roku Polsko, v září 1939 je obsadilo Německo.
"Otec, ač byl Čech, dostal na výběr - polská, nebo slezská národnost. Přihlásil se ke Slezanům, a tím pádem i mne. Ale Šlonzáci museli rukovat do wehrmachtu. V osmnácti letech to potkalo i mne a nebyl jsem v tom sám, byly nás takových tisíce," vysvětluje legionář.
Poté, co Oldřich Pích dezertoval, se dostal přes Itálii k československé armádě, kde sloužil u 74. dělostřeleckého pluku (na snímku sedí ve voze).
"Dostal jsem se do Francie, kde jsem sloužil u minometů, pak mne přeložili k 21. tankové divizi, která se vrátila rozbitá z Ruska. Tam mne zastihla i invaze a zranění," popisuje Pích.
"Po krátkém pobytu v lazaretu mne přidělili k panzergrenadýrům. Při přesunu na frontu se mi ale podařilo utéct. Pár dnů jsem se schovával u jednoho polského sedláka, který tam žil. Následně jsem se přes polskou armádu v Itálii dostal do československé obrněné brigády v Anglii," přiblížil své další osudy legionář, který na konci války bojoval proti Němcům obklíčeným v Dunkerque.
Velkolepý návrat do vlasti, pak komunistické perzekuce
Návrat do osvobozené vlasti byl velkolepý. "Největší radost měl otec, který v červnu roku 1944 dostal jen oznámení, že jsem nezvěstný, a balík s mými osobními věcmi," vzpomíná Oldřich Pích na rok 1945.
Další roky, hlavně ty po únoru 1948, už tak veselé nebyly. Coby příslušník západního odboje Oldřich Pích poznal, jak chutná vděk za boj o svobodu vlasti v podání komunistů.
"Dělal jsem jako průvodčí nákladních vlaků v Horní Suché, ani tam jsem ale po osmačtyřicátém nesměl být, přeřadili mě ke krumpáči. Dcera se kvůli tomu nedostala na gymnázium, i když se hodně dobře učila. Otočilo se to až po roce 1989," končí vyprávění válečný veterán.
Proč museli Češi do wehrmachtu?Češi, Němci, Slezané? Oblast Těšínského Slezska byla prakticky po celou dobu trvání první republiky jádrem sporu mezi tehdejším Československem a Polskem. V roce 1919 se o toto území dokonce bojovalo, územní spory vyřešila konference až v roce 1920. Napětí ale neustávalo a v roce 1938, bezprostředně po mnichovské konferenci, zabrali Poláci část Těšínského Slezska. Jejich radost ale netrvala dlouho, po obsazení Polska Německem dostali místní obyvatelé na výběr - museli se přihlásit k české, polské nebo slezské národnosti. Přihlášení ke slezské národnosti sice mělo například finanční výhody, zároveň se ale na Slezany vztahovala branná povinnost. |
