Je to bezprostřednější, osobnější, a tudíž to bude víc působit na iráckou duši.
Nejhorší je toto: vojáci reagovali správně, ale - jak se nakonec ukázalo - úplně špatně. To ukazuje na problém, který přes spojenci bude nutně stát: jak odlišit civilisty a teroristy.
Další ránu si spojenci zasadili ve městě Šatra už zcela sami. Bylo to zatím první místo ve vnitrozemí, kde je Iráčané zřejmě opravdu vítali. Jenže když se setmělo, Američané se zase stáhli.
Připomíná to historky ze závěru druhé světové války: spojenci vjeli do městečka, a když z něj zase vyjeli, místní fanatici postříleli sousedy, kteří vyvěsili bílou vlajku.
Kdoví, co se dělo přes noc v Šatře. Ale pokud je skutečně důvodem zdrženlivosti Iráčanů obava, že Saddámovi lidé se zase vrátí a budou účtovat s odpadlíky, spojenci v Šatře ukázali, že není úplně od věci.
Na skutečné frontě jako by se nic nedělo. Omyl. Cestu k Bagdádu dláždila letadla. Nad pozicemi gardistů už řádí bitevní letouny A-10, jež z nízkých výšek ničí tanky.
Američané věří, že elitní Medinská divize jich už ztratila 150 ze zhruba 200. Otázkou je, jak to spočítali. Zdá se, že ze severu Iráčané přisunuli posily.
Je tedy už jižní obranný perimetr dostatečně nahlodán? Zkušenost ukazuje, že je lepší počítat s tím, že tanky zůstaly nedotčeny.
