Pithart z toho dělá něco, co je, jak píše „příkře v rozporu s duchem parlamentní demokracie, která stojí a padá s možností svobodné diskuse“.Jenže Pithart ve skutečnosti vede demokratický džihád, chce co nejdemokratičtější demokracii, tak demokratickou, že ztrácí schopnost vidět podstatu demokracie. Stává se neživotnou, neautentickou, svatouškovskou, upovídaností.
Ne všichni, ale pouze většina senátorů, se vyslovila proti ocenění zásluh Edvarda Beneše zákonem. Učinili tak demokraticky. Chuť Mejstříka vysvětlit poslancům proč odmítla větší část senátorů schválit onen zákon odmítli poslanci demokraticky většinou svých hlasů. Neměli zájem ztrácet čas nasloucháním Mejstříkovi.
Zcela demokraticky se k němu otočili zády, protože demokracie je o tom, že člověk má právo otočit se zády či před druhým zabouchnout dveře. Není povinností každému, kdo si usmyslí, naslouchat. Svoboda diskuse v demokracii je i v odmítnutí druhému naslouchat, pokud v onom naslouchání nevidí žádný další přínos pro své uši a s nimi spojený mozek.
Mejstřík nepromluvil za celý senát, ale jen za jeho část. Pithart nedemokraticky prosazuje omluvu skupině a vydává to za omluvu celému senátu. Ve skutečnosti demokratickým hlasováním se poslanci rozhodli, že nebudou marnit čas zdvořilým, falešně uctivým poslouchání známých tezí jedné názorové části senátu. Kdyby byli falešní, Mejstříka by vyslechli. Ale jako demokrati se rozhodli, že se nebudou přetvařovat. I to je demokracie. Nebo ne?
