Vezměme si Itálii. Většina Italů si kolektivně oddechla úlevou, že trojnásobného premiéra Silvia Berlusconiho střídá ve funkci technokrat par excellence, totiž někdejší evropský komisař a uznávaný ekonom Mario Monti. Také Řecko předává otěže vládnutí nikým nezvolenému a údajně apolitickému technokratovi Lucasi Papademosovi, jenž dříve působil jako viceprezident Evropské centrální banky.
Vzdálenost mezi sliby a výsledky
Na dnešní Evropské unii je samozřejmě špatně mnoho věcí, ovšem rozšiřování takzvaného „demokratického deficitu“ k nim nepatří. Tento pociťovaný deficit je spíše politicky výhodným mýtem. Experti jako Andrew Moravcsik z Princetonské univerzity už dlouho tvrdí, že legitimita EU se neodvozuje od volební urny, nýbrž od její schopnosti poskytovat občanům konkrétní užitek. To, čeho Unie dosáhne díky integrujícím se trhům – nebo i zrušeným pasovým kontrolám –, pak jen podtrhuje přínos její „delegované demokracie“.
Je to právě odtrženost eurokratů od každodenní politiky, co unii umožňuje dosahovat výsledků. Navzdory řečem euroskeptických politiků ve Velké Británii a stále více i v členských zemích eurozóny je sílící rozčarování voličů z politiky odrazem vzdálenosti, která vznikla mezi sliby a výsledky, nikoliv mezi představiteli EU a občany v členských zemích.
Berlusconi se svou poslední manželkou Veronikou Lariovou. V květnu 2010 se po dvacetiletém manželství dohodli na rozvodu. Bývalé herečce došla trpělivost s milostnými aférami více než sedmdesátiletého manžela.
Měli jsme sen…
Podle alarmujícího průzkumu, který nedávno zveřejnil přední italský deník La Republica, nenachází více než dvaadvacet procent Italů žádné velké rozdíly mezi autoritářským a demokratickým systémem vládnutí. A dalších deset procent se domnívá, že autoritářský režim je lepší a efektivnější než demokratický politický systém.
Tento znepokojivý pokles víry v demokracii, který se neomezuje výlučně na Itálii, nás přivádí zpět k silnému argumentu, jenž vysvětluje, proč se Evropané stále více spoléhají na technokratické vládnutí: k bezpečnosti. Od konce druhé světové války do rozpadu Sovětského svazu nesbližoval Evropany sen o celoevropském demokratickém útvaru, nýbrž především jejich touha po bezpečí a zajištění.
Během poválečných let se odůvodňování evropské integrace téměř vždy zaměřovalo na hledání politické, sociální a ekonomické bezpečnosti. Ve světle násilných demonstrací v ulicích Atén, Madridu a Říma není těžké pochopit, proč někteří lidé možná opět dají prioritu vlastní bezpečnosti, především bezpečnosti ekonomické.
Budova řeckého parlamentu (4. listopadu 2011)
Kdy se technokraté velice hodili
Evropští technokraté pracovali ve službách bezpečnosti ještě před rozšířením EU o bývalé středoevropské komunistické země v roce 2004. Byrokracie EU sehrála klíčovou roli při pomoci těmto zemím proplout složitým přechodem od socialistické autokracie ke kapitalistické demokracii. Tehdy si to uvědomovalo jen málo lidí, protože eurokraté se zřídkakdy dostávají do novinových titulků. Úspěch při zavádění technických norem v zemích usilujících o členství v EU jim však vysloužil obrovskou legitimitu.
Nepsaným pravidlem v Evropě jako by bylo, že čím odpolitizovanější je určitý proces, tím větší legitimitu si technokraté mohou získat. A platí to i opačně: kdykoliv se do cesty nějakému rozhodnutí postaví politika, ztrácejí byrokraté důvěryhodnost.
Jedna námitka vůči delegování politické pravomoci na technokraty zní tak, že takové přenášení odpovědnosti znamená ponižující omezení suverenity. V normálních časech je to pro většinu občanů nepřijatelné. V krizových dobách však hlas neutrálního technokrata získává na legitimitě.
Například Monti patřil k prvním lidem, kteří bili na poplach před neutěšeným stavem italských financí. V souladu s neutralitou technokrata však v srpnu rovněž varoval před důsledky požadavků nikým nevolených mezinárodních institucí (v tomto případě Evropské centrální banky), aby Itálie výměnou za podporu svých dluhopisů na mezinárodních trzích prosazovala určitou politiku. Monti to označil za podest? forestiero, tedy za něco jako „starostování cizáků“ sídlících v Bruselu, Washingtonu a Frankfurtu, ale i v Berlíně a Paříži.
Šéf ECB Jean-Claude Trichet vyzval Itálii, aby začala plnit úsporný plán, k němuž se zavázala. (3. srpna 2011)
Lao-c’ měl pravdu
Evropská unie je založena na dobrovolném odevzdání národní suverenity ve prospěch celku, avšak požadavky kladené v současné době na Itálii (a na Řecko) jsou diktátem jiných suverénních států. Vláda národní jednoty vedená technokratem namísto administrativy řízené volenými politiky kvalitativně nemění nic na skutečnosti, že reformy vyžadují lidé odjinud. Voliči jsou však v době krize možná moudřejší než většina politiků: v uplynulých dvou desetiletích byl nejpopulárnějším italským státníkem bez výjimky Carlo Azeglio Ciampi, bývalý centrální bankéř povolaný v polovině 90. let k vedení krizové prozatímní vlády.
Technokratická vláda je samozřejmě anomálií v tom, že znamená zničující hodnocení výkonu celé politické garnitury v dané zemi. Voliči v sužovaných státech eurozóny však zjevně dospěli k vlastním zničujícím závěrům o svých volených představitelích už před mnoha měsíci.
Zakladatel taoismu Lao-c’ napsal, že „vůdce je nejlepší, když lidé sotva vědí, že existuje“. V době, kdy se krizí sužované evropské vlády stále více obracejí na nevolené technokraty, člověk téměř vidí, jak občané na tento výrok souhlasně přikyvují.
Fabrizio Tassinari
Fabrizio Tassinari je ředitelem studií zahraniční politiky a EU v dánském Institutu mezinárodních studií, autor knihy Why Europe Fears its Neighbors (Proč se Evropa bojí svých sousedů).
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
