Paroubek to od nich rád převzal: nehrozí nebezpečí, že u nás bude nastolen totalitní režim dirigovaný z Východu. Představa, že všechno ostatní je v zásadě dobré, mi připadá hodně skromná.
Přitom vláda už nyní plánuje a vyvíjí tlak na média. Nejde jen o pořad Bez obalu. Rada pro tevizní a rozhlasové vysílání, v níž mají KSČM a ČSSD většinu, má nástroje (například hojně využívané pokuty za "nemravnost"), jak tlačit na to, aby se soukromé televize v komentování politiky chovaly pokud možno vstřícně.
Nový tiskový zákon může šikovně formulovaným právem na odpověď způsobit, že stránky novin budou zaplněny vládními "odpověďmi".
Na konferenci ČSSD zazněl požadavek na "dialog" strany s médii. Strana nemá co vést dialog s médii, je jejich objektem, média a politika mají být odděleny jako výkonná moc a soudy (podobně podezřelý je i plán ministra kultury na dialog s církvemi - vzhledem k tomu, že u nás nebyla provedena odluka církve od státu, má ministerstvo kultury církve podle nějakých transparentních pravidel podporovat, to je vše). Slovo "dialog" vypadá v této souvislosti jako synonymum pro "nátlak".
Změny, které prosazuje nový ministr zdravotnictví, směřují k obnově monopolu ve zdravotní péči. Postupně získává kontrolu nad pojišťovnami, Českou lékařskou komorou, lékařskými odbory.
Brutální mocenský postup proti lékárnické komoře a proti nemocnicím v regionech je provázen demagogií, jaká u nás po Listopadu nemá obdoby (řeči o milionářích, pokrytecké argumentace pacienty, zvlášť věrohodné z úst člověka, který kdysi prohlásil, že lékařská stávka musí pacienty bolet, komunistické pojetí zisku jako něčeho nemravného).
Tato politika už je a do budoucna má být zajištěna spoluprací s KSČM (zatím nikoli na vládní úrovni). Přitom KSČM se fakticky hlásí ke všemu podstatnému ze své minulosti, příležitostná distance je nedostatečná a nevěrohodná. Je to strana nevypočitatelná, ovšem kromě jediného: že to, oč jí jde, není demokracie a svoboda v evropském, západním pojetí.
Ústup od demokracie
Pokud se tento projekt politiky a tato konstelace prosadí, čekají nás nejpronikavější politické změny od roku 1989. Změny, které budou ve větší nebo menší míře znamenat přechod k autoritativnímu způsobu vlády a k omezení názorové plurality. Tváří v tvář tomuto nebezpečí je nemožné stavět se do pozice "nad věcí": politický život je u nás nyní polarizován jako dosud nikdy.
Přitom problém není ČSSD sama o sobě. Hlavní problém je stávající stojedenáctičlenná většina KSČM, která může být v červnových volbách velmi snadno obnovena.
Vyhlídky na její zlomení jsou přitom problematické: ODS si ponechala v programu agresivní národněsocialistické vlastenectví a hysterické hájení "národních zájmů", které ji spojuje s komunisty a kvůli němuž už prohrála jedny volby.
Po Klausovi zdědila zálibu v jednoduchých originálních řešeních, jež nejsou příliš věrohodná (důchodová reforma). Její vedení se vyznačuje mimořádně nízkou politickou kulturou.
KDU-ČSL zastává v mnoha věcech (potraty, registrované partnerství) odpudivě fundamentalistická stanoviska, v mocenských záležitostech se oddává bezmeznému oportunismu.
Mimoparlamentní strany představují dohromady pátý prvek, který v systému našich politických stran chybí: tento morbidní rozhádaný ples politických upírů nechtě pečuje o to, aby žádný takový prvek nevznikl.
V příštích měsících půjde o hodně: stát stranou je nemožné, naděje skrovná.
