V době sametové revoluce jsme si mysleli, že po svržení komunistické diktatury se Československo rychle změní v hluboce demokratickou a prosperující zemi. To se však nestalo. Po revoluční euforii přišla společenská deprese. Nebyli jsme v tom sami. Nejen v Československu, i v ostatních postkomunistických zemích byl přechod od komunismu k demokracii a tržnímu hospodářství bolestný. A jeho výsledek byl nejistý.
Po kolapsu komunistického režimu bylo třeba na jeho troskách budovat nový politický, hospodářský a právní systém. A všechny systémy zároveň. To byl onen gordický uzel transformace, který bylo jednodušší rozseknout než rozmotávat. Nefunkčnost systému je totiž nakažlivá.
Špatně fungující právní systém (včetně státní správy a soudnictví) brzdí dynamiku hospodářského vývoje. Hospodářská stagnace zase znamená, že jsou lidé stále nespokojenější. Lid se pak radikalizuje a politická scéna také. Nikdo se s nikým nemůže dohodnout a politický systém je nevýkonný. Chybějí kvalitní zákony. Nemáme fungující státní správu a soudnictví. Nevýkonný hospodářský systém brzdí konsolidaci politického systému a naopak.
Potřebujeme pravidla hry
Pro upevnění demokracie po převratu či revoluci je především nutno přijmout nová závazná pravidla hry (ústava, volební zákon). To se zdařilo po listopadu 1989 a rozdělení Československa rychle a celkem úspěšně.
Těžší bývá prosadit dodržování pravidel všemi aktéry – zejména politickými elitami. Tam hluboké deficity tvrdošíjně přetrvávají. Rozpor mezi ústavním textem a politickou realitou, který existoval bezprostředně po přijetí ústavy a vzniku ČR v roce 1993, se zmenšuje. Dlouho spícím ústavním institucím, Senátu a samosprávným krajům, byl vdechnut život. Upevnila se místní správa a samospráva. Tím se prohloubila dělba moci a stabilizoval politický systém, neboť není tak náchylný na změnu mocenských poměrů v centru. Nerozkolísá se po každých volbách a při každé změně vlády. Soudní systém byl v roce 2003 doplněn o Nejvyšší správní soud, což by časem mohlo přispět ke zvýšení kvality veřejné správy.
deprese?Čekali jsme rychlý příchod demokracie a prosperity. To se však nestalo. Po euforii revoluce přišla deprese. |
Poměrný volební systém pro Poslaneckou sněmovnu se v zásadě osvědčuje. Podpořil politickou soutěž a stabilizaci stranického systému.
Hlavní společenské skupiny jsou v parlamentu zastoupeny. Ostatně takřka všechny transformující se země postupně zaváděly poměrný systém, který se s ohledem na výše uvedené osvědčuje lépe. Zatím každé volby v ČR umožnily vznik vlády a za celých dvacet let byla pouze jednou vyslovena vládě nedůvěra. V postkomunistickém prostoru jsou české vlády nejstabilnější. Ve většině zemí se totiž střídají v průměru jednou za rok. Problém obtížného nacházení parlamentní většiny pro koaliční vlády není způsoben volebním systémem. Ropuchou na prameni je KSČM. Silný poslanecký klub KSČM, který je kvůli nulovému koaličnímu potenciálu této extremistické strany vždy v opozici, ztěžuje utváření vládních koalic.
Dělba moci reálně funguje. Bývalý prezident Havel a Ústavní soud splnili svou funkci v systému dělby moci a zabránili snahám tehdejšího mocenského kartelu ČSSD/ODS (který stvořil takzvanou opoziční smlouvu) o radikální změnu nastavení politického systému. Ústavní soud zrušil na základě ústavní stížnosti prezidenta ustanovení volebního zákona 204/2000, které deformovalo volební systém ve prospěch velkých stran. Zhatil tak pokusy tiché skryté koalice ČSSD/ODS strhnout na sebe veškerou moc v zemi a urvat si lví podíl státních financí.
Jako výhoda pro stabilitu politického systému země se ukazuje existence dvou komor parlamentu. Senát (ve složení po roce 2000) zabránil mocenskému kartelu ČSSD/ODS provést některé manipulace volebního zákona a ústavní změny, které by ohrozily demokracii v zemi; funguje jako ústavní pojistka.
Co napáchala korupce
Parlament, vláda, prezident, justice a ostatní instituce jsou poznamenáni klientelistickými vztahy a korupcí. Podplácení, v době komunismu považované za něco přirozeného, se explozivním způsobem rozšířilo v době privatizací v 90. letech. V rané fázi transformace se korupce rozbujela jako rakovina. Rozsáhlá privatizace státního majetku a závažné chyby transformace, doprovázené neschopností přetížených soudů a orgánů činných v trestním řízení prosadit právo, redukovaly sílu norem a podkopávaly důvěru občanů v nestranné rozhodování autorit. Legitimita oficiálního systému byla oslabena. Neformální sociální vazby, které se vytvořily již předtím, za komunismu, naopak přetrvaly a upevnily se.
Splněné snyPřed více než dvaceti lety by se zřejmě nikomu nesnilo, že budeme během nedlouhé doby členy NATO, po léta označovaného za imperialistický pakt, že odejdou sovětské okupační jednotky a vstoupíme do Evropské unie. Slováci jistě netušili, že tak rychle získají nezávislý stát. Přes ztráty, které transformace přinesla rozkrádáním a promarněním mnoha miliard, česká ekonomika rostla a občanské svobody dosáhly nejvyšší úrovně v dějinách země. Ani série politických a korupčních afér demokracii u nás nezrušila. |
Uplácení není na ústupu. Podle názoru občanů (a ti vědí své!) jsou zhoubným bacilem korupce nejvíc postiženy politické strany, veřejná správa, banky a policie. Úplatkářství a hospodářská kriminalita jsou 80 procenty obyvatel považovány za nejpalčivější problém země. Právem: Česká republika je za rok 2008 v indexu vnímání korupce renomované mezinárodní organizace Transparency International na potupném 51. místě – spolu s Bhútánem, Malajsií a Kostarikou!
Rakousko a Německo, se kterými se z hlediska životní úrovně tak rádi srovnáváme, zaujaly 13. a 15. místo. Stovky miliard, které se promrhají tím, že veřejné zakázky získají za předražené peníze firmy, jež poskytnou největší úplatek, chybějí ve školství, výzkumu a zdravotnictví, což brzdí rozvoj celé společnosti.
Též je důležitá konsolidace chování neformálních politických aktérů (armády, podnikatelské sféry, finančního kapitálu). Kardinální otázkou je, zda své zájmy uspokojují v zákonném rámci, či mimo něj. Co se týče armády, ta je v české tradici loajální. Významná část podnikatelské sféry se naproti tomu vyznačuje sklonem uspokojovat své zájmy v mimoprávním prostoru, pomocí nelegitimních postupů. Mimořádně nízká výkonnost správního a soudního systému toto chování podporuje. V zemi operují vlivné zájmové skupiny, kterým daný stav vyhovuje a které mají bytostný zájem současné neprůhledné poměry zachovat. Naposledy to bylo zřetelné při přijetí nepřijetí zákona o vyšším zdanění hazardních her. Tyto skupiny jsou též zarytými odpůrci evropské integrace, neboť rozhodování v Bruselu nemohou tak snadno ovlivnit.
Konsolidací občanské společnosti se myslí zejména zvnitřnění demokratických orientací občany. Česká politická kultura je ovlivněna jednak demokratickými tradicemi Rakouska-Uherska a první Československé republiky, jednak 50 lety komunistické diktatury. Oba faktory utvářejí současnou politickou kulturu Čechů, čímž vzniká specifická – postkomunistická – politická kultura, která vykazuje ve srovnání se západními demokraciemi jisté měřitelné deficity. Všeobecná podpora demokracie, spokojenost s fungováním demokracie a důvěra v instituce je nižší než v západních demokraciích.
Antidemokratické "alternativy" nejsou jednoznačně odmítány. Ochota občanů podílet se na věcech veřejných (například vstupem do politické strany) je extrémně nízká. Jen malá část Čechů (20 procent) si myslí, že svým chováním mohou ovlivnit vládní politiku; v USA či Švýcarsku je to přibližně polovina. Pro Čechy však může být lichotivé, že při srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi dosahují ve většině indikátorů podpory demokracie nejlepších hodnot.
Perlička: východní Němci jsou si v těchto indikátorech nejblíže s Čechy; od svých západoněmeckých bratrů jsou na hony vzdáleni.
Svoboda a nejistota
Češi vnímají současný režim oproti komunistickému jako svobodnější, avšak s velkými nejistotami. Možnost ovlivňovat politický život v zemi považují za minimální – na stejné úrovni jako za komunistického režimu!
Jak naznačují citované údaje, demokratický systém zatím občané plně nepřijali. Též silná podpora antisystémové KSČM není znakem vyzrálé občanské společnosti. K zápornému vnímání politické a hospodářské situace přispívají populistická média. Ta v zájmu sledovanosti či vyššího nákladu nepodávají vyvážené informace, nýbrž dramatizované, negativní zpravodajství, často v agresivním a destruktivním stylu.
Při současné mnohosti korupčních a justičních skandálů, pochybných metodách při volbě prezidenta a podivnostech při získávání parlamentní většiny pro vládu v nedávné minulosti se skepsi a nedůvěře občanů naší země nelze divit. Bez aktivní podpory širokých vrstev obyvatelstva však – na základě poznatků politologie – nelze považovat demokracii za skutečně stabilizovanou.
I v těch postkomunistických zemích, kde konsolidace probíhá poměrně úspěšně, je změna stereotypů myšlení a chování hlavním problémem.
Odborníci docházejí k závěru, že právě změny mentality jsou nejtěžším úkolem transformace. Jeho vyřešení má dlouhodobý charakter. Zpravidla k němu dochází až s generační výměnou. Obyvatelstvo transformujících se zemí se musí změnit z komunistických poddaných v samostatně myslící občany ochotné se angažovat ve věcech veřejných, "vměšovat se".
Diktatura se nevrátí
Komunistické dědictvíZdědili jsme z doby socialistického Československa nefunkční politický systém, který byl založen na monopolní vládě jedné strany poslušné po desetiletí diktátu sovětského vedení z Kremlu. Volby byly jen karikaturou voleb, protože existovala jednotná kandidátka Národní fronty. Ekonomika byla centrálně plánovaná a mnohdy nestačila pokrýt jakékoli náročnější hmotné potřeby obyvatel. Skutečná kritika byla potlačena a nahrazena takzvanou konstruktivní kritikou, tedy bezzubým upozorňováním na obecně známé, banální problémy. Po vojenské i ekonomické stránce jsme byli svázáni s tehdejším Sovětským svazem – v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy. Minulý režim nevyřešil ani technologické zaostávání země a stagnaci životní úrovně, ani problém fungující federace. Je to těžké dědictví. |
Politický systém je podle poznatků politologie imunní proti krizím teprve tehdy, když je konsolidace ukončena ve všech výše uvedených aspektech. To zatím nelze o našem politickém systému tvrdit. Návrat k diktatuře se však jeví s ohledem na současné rozložení politických sil i vnější faktory vysoce nepravděpodobné. Transformace na všech úrovních politického systému značně pokročila a všechny segmenty politického systému vykazují – přes časté krize a vyhrocené konflikty – tendenci k postupné stabilizaci. Napomáhá i členství v NATO a EU.
Nelze ovšem vyloučit, že všechno uvázne na "nižším patru". To by se projevovalo slabou účastí (nespokojených) občanů na věcech veřejných a chybějící podporou demokratického systému, neefektivní veřejnou správou a soudnictvím a masově rozšířenou korupcí. Mohlo by dojít k zahnízdění se organizované kriminality do státních struktur, úzkému propojení mafiánsky organizovaných korupčních skupin s politikou, ovlivňování legislativního procesu a justice pomocí klientelistických vazeb a korupčních praktik.
Přetrvávala by i současná nízká kvalita veřejných služeb (nedostatečné prosazování práva, nefunkční soudnictví, nízká úroveň bezpečnosti, školství a zdravotnictví). Podnikatelské prostředí by zůstalo nadále neuspokojivé, což by mělo za následek další zaostávání v hospodářském vývoji a životní úrovni.
Je nakonec na občanech, jak rozhodnou o osudu země.
