Mýtus o tom, že se lidské soužení odstraní, když zbojníci boháčům vezmou bohatství a chudým je dají, lidé milují od nepaměti. Politici to vědí a rádi na tuto triviální vějičku občany lákají. Občané jim věří, ačkoliv na toto téma mají neblahé čtyřicetileté zkušenosti. Asi si je chtějí zopakovat.
Špidlova strana nikdy netajila, že tak bude postupovat. Kdo to neviděl či vidět nechtěl, říkal hned po volbách, že se Špidlou přijde věk slušnosti. Racionálnější odhad zní: jde o věk socialismu. Potíž je v něčem jiném. Vláda socialistická není, nýbrž je koaliční. Nic není ideologii obou malopravicových vládních stran vzdálenější než populismus milionářské daně. Totiž - nebylo.
Dnes milionářská daň oběma stranám už nevadí. Politici, kteří čtyři roky proklínali všemi neoblíbenou opoziční smlouvu, jdou dnes s udivující lehkostí za všechny její myslitelné bariéry. Všechno své středopravé vyznání zapřou za jedinou odměnu: být ve vládě.
Větší množství politické poroby je obtížné si představit. Ještě horší je, že na názoru pravicových částic vlády vůbec nezáleží. Jejich úkolem není souhlasit či nesouhlasit, nýbrž držet dekor polyfonní vlády. Co socialistická vláda potřebuje v parlamentě schválit, schválí si s komunisty.
Hlasy vládních partnerů nepotřebuje, třebaže je ochotně dostane. Pokud Koalice ve vládě nedokáže sehrát roli "brzdy" radikálního socialismu, měla by dát demisi. Vládě by to neuškodilo, Špidla by ji mohl doplnit ze socialistů nebo z komunistů, mohl by mít vládu menšinovou s podporou KSČM (jako už teď má) nebo by mohl s komunisty vytvořit skutečnou levicovou koalici.
To by prospělo české politické scéně - zjasnilo by se, kdo je kdo. Mohly by vznikat čitelné levé a pravé koalice a voliči by si mohli jasněji vybírat. Byl by to cenný podnět povodní nynější zamotané politice.
Ale nestane se tak. Povodeň občanské politiky od samohany neodchýlí. Spolknou vše, zapřou nos mezi očima. Jedním nad nimi Špidla vyhrává: říká, co dělá, a dělá, co říká. Ve vládní středopravici takového hrdinu nenajdeš.
