Byl to zajisté pěkný hokej, puk se pohyboval tak, jak po něm hokejisté chtěli, ti předváděli dokonalou koordinaci těl a náš národ, který ještě nedávno sabotoval snahu o nalezení největšího Čecha hlasováním pro neexistujícího Cimrmana, je v sedmém nebi, protože to "nandal těm Amíkům".
Na internetu jsem se při této příležitosti setkal s kryptickým sdělením "3:2, USA OUT! Hurá!", kterým jeho čtrnáctiletý autor chtěl vyjádřit svou spokojenost. Obávám se však, že tím jen prokázal, jak bezmyšlenkovitě klademe rovnítko mezi "třiadvacet hokejistů" a "celý národ" – ať už ten český, nebo ten americký.
Úspěch má mnoho otců
Říká se, že úspěch má mnoho otců, zatímco neúspěch bývá sirotek.
Když naši hokejisté zvítězí, národ volá: "Vyhráli jsme!" Když zvítězí soupeř, volíme opatrnější: "Hm, tak ti naši kluci projeli..." Hokej je hra. Je to hra populární, komerčně úspěšná a celosvětově známá, ale je to stále jenom hra. Ačkoliv při ní čas od času někdo zemře na selhání srdce, nejde v ní primárně o život, nerozhodují se jejím prostřednictvím spory znepřátelených států. Je to hra, jejíž pradávnou podstatou měl být obdiv k rychlosti bruslení, k šikovnosti ovládání puku a k přesnosti střelby na blokovaný cíl.
Co je z této hry dnes? Je to byznys. Tam, kde dříve bylo vidět černý puk svištící po sněhobílé ledové ploše, dnes lidé s ostřížím zrakem nejasně vidí černý puk jedoucí přes černé logo pivovaru či zelené logo automobilky, ti s horším zrakem pak smutně doufají, že jim komentátor alespoň sdělí, až padne gól. Je to divadýlko. Tam, kde dříve stačilo "Jo, pánové, dneska jste byli lepší", dnes prezident Hokejové Federace (za pár let se to zřejmě bude jmenovat "Libresse Invisible První Prostenal Hokejová Viagra Federace", soudě podle tempa pronikání jmen sponzorů do názvů soutěží...) potřebuje červený koberec a mikrofon, aby bylo možno oznámit, že přišlo o třicet diváků méně, než by se jich do haly vešlo; a je zapotřebí, aby zpocený kapitán o přestávce divákům sdělil tu úžasnou novinu, že do další třetiny dají "vopravdu jako všecko, ještě zvýšíme tlak a musíme víc makat" (ať to znamená cokoliv).
Je to rozbuška chaosu. Mistrovství světa v hokeji = o důvod víc se houfovat v hospodách a pomocí fermentovaných lihovin dosahovat značně pokročilého stadia mentální inkompetence = hrozivé zvýšení výskytu opilých řidičů za volanty aut = děsivý nárůst nehodovosti a tragédií. Navíc se po skončení veřejných přenosů a promítání v restauracích a sportbarech v ulicích pohybují houfy opilých "fanoušků", kteří s oblibou opakují klíčové momenty zápasu s využitím lahví od piva, popelnic či náhodných kolemjdoucích (ti obvykle představují hráče soupeře a jsou minimálně slovně inzultováni, když už jim není provedeno to, co komentátoři eufemisticky opisují jako "Ručinský zkušeně zastavil amerického útočníka").
Placebo pro líné diváky
Je to placebo pro líné diváky. Divák, který zhlédne dvouhodinové hokejové drama, má pocit, že se "přece věnoval sportu", a za žádných okolností nepůjde sportovat.
A pak je tu ještě taková drobnost, téměř se až stydím o ní mluvit: právě kvůli všemu výše uvedenému tuto hru, ačkoliv ona sama za to tak docela nemůže, proklíná většina žen, neboť po dobu šampionátů se jejich mužští partneři proměňují v odpudivý, opilý, pořvávající, radostně říhající dobytek, který za žádnou cenu nepřipustí, aby byla televize přepnuta na jiný kanál či aby se snad nedejbože úplně vypnula.
Vítejte v jednadvacátém století...
