Zkrátka o takové běžné voličově půlhodince, kdy jede, jede, civí z okna a přitom je nevyžádaně, bleskurychle politicky školen. A vyškolen.
Jedu prvních deset minut a ten billboard potkávám už potřetí. Už už se začínám smát, brousit kritické pero, když vtom si připomenu: Piš pozitivně, holka! Čtenářka mi vyčetla negativní pohled. Jdu do sebe, rozumím, jen s černými brýlemi světlé zítřky nevybudujeme. Opravdu není od věci občas i ty politiky pochválit.
Víme, co se děje s duší člověka, který o sobě neustále slýchá, že je protilidový/populistický, koupený, neznalý, vypočítavý, zištný (dosaď si další). Uzavře se do sebe, zatrpkne, propadne frustracím a negativismu. Frustrované politiky chceme? Jistěže ne.
Čili znovu, pozitivně.
Jedu prvních deset minut a ten billboard potkávám už potřetí. Brčálově zelený, na něm poslankyně Zubová a nápis Rozum, cit a ohleduplnost. Udusím sarkasmus v zárodku.
Co mi paní poslankyně říká? Že ráda čte Jane Austenovou? Že nabízí rozum, cit a ohleduplnost? Anebo, že by rozum, cit a ohleduplnost chtěla mít? Jsem pozitivní, vybírám druhou variantu. Také si o sobě myslím, že jsem rozumná, citlivá a ohleduplná, v tom bychom byly s paní zelenou zajedno.
Zelený "rozum a cit" střídá oranžová jistota s heslem "už žádné kšefty se zdravím a důchody" nebo tak nějak, billboard právě nepřátelsky zastínil obří náklaďák. Jsem stále pozitivní.
I když nerozumím, kdo tu kšefty se zdravím a důchody dělal, že už musí přestat. Že by ti, kdo chtějí zastaralé penzijní a zdravotní systémy změnit, aby nám sloužily i za dvacet třicet let? Budiž. Ani já kšefty se zdravím nechci, v tom bychom si já i ČSSD plácly.
Následující billboard ODS mě zprvu zklamal: velký štíhlý Topolánek nabízí "řešení" a malý buclatý Paroubek "strašení". Poněkud infantilní. Jako když se straší blbé dětičky – "do té komory nelez, je tam bubák". Ale chci být pozitivní.
Reklamní mágové tvrdí, že my voliči rozumíme jen jednoduchým, ba primitivním heslům. Počítá-li ČSSD s tím, že naláká voliče na peníze, které sebere svým nevoličům, ODS počítá s tím, že její voliči skousnou demagogii určenou jejím dosavadním nevoličům, pak se smířím i s těmi modrými.
Ááá, konečně! Míjím velkoplakát slušný, nezesměšňující: Bursíkovi zelení, co nejsou Zubové zelení, hlásají, že "Evropu změní jen ti, kteří jsou pro Evropu". Obávám se, že takové heslo nepohne ani osrdím eurokomisaře Špidly. Ale opravdu chci být pozitivní – jsem tedy i se zelenými, co jsou jiní zelení než ti druzí zelení. Jsou totiž vkusní.
Školení prostřednictvím billboardů náhle přeruší spolucestující s brilantní analýzou: Jsou všichni jako děduška Maróz, co nám jolku priňos, slibují samé dárky, blaho, už nebudu muset nic dělat, jen je zvolím a oni už všechno zařídí.
Je to jasné. Na první poslech. Tenhle spolucestující je již vyškolen! Pochopil sdělení stran nám voličům (stále jsem pozitivní).
Ještě se mi kolem nosu mihne billboard s Milošem Zemanem (že by kandidoval?) a už vystupuji. Jsem absolventka politického billboardového školení. A mám jen jedno voličské přání. Přála bych si politickou stranu, která polepí republiku sloganem "Neslibuji vám nic".
Byla by to kampaň originální i věrohodná. Přece každý dospělý občan, volič ví, že dárky nenaděluje ani děd Maróz, ani politické strany. Naděluje jen Ježíšek.
