Společné fotografické vystoupení přední české dokumentaristky Dany Kyndrové a její matky Libuše Kyndrové není obvyklou retrospektivou. Obě kolekce snímků, spojené africkým původem, připomínají překážky globalizace. Tím se autorky vymaňují z povrchnosti turistických náhledů na exotiku Alžírska a Toga. Pozoruhodný je i dvougenerační ženský tvůrčí tandem, dokládající nárůst podílu fotografek obohacujících tradičně spíše mužské povolání.
Startovní blok
Libuše Kyndrová (1930) vystavovala poprvé roku 1961 v pražském Klubu zaměstnanců školství, kultury a tisku. Další časopisecké i výstavní publikace fotografií na sebe nedaly čekat a nové jméno vděčně skloňovali přední publicisté, neboť je mohli přiřadit k dobovým trendům.
Libuše Kyndrová se stala redaktorkou měsíčníku Československá fotografie, vystavovala samostatně i skupinově a od žánrů o životě školáků, jimiž debutovala (s programovým názvem Umění dívat se), záhy přešla k takzvané poezii všedního dne.
Doba však nazrála k onomu uhrančivému vzepětí kinematografie zvanému nová vlna a Libuše Kyndrová vyzvala po jedné z veřejných diskusí spisovatele Jaroslava Bočka, pracujícího pro film, aby své teoretické zájmy rozšířil o fotografii, takže on pak hojně přispíval fotografické literatuře kapitolami poučenými neorealismem a dalším filmovým vývojem.
o výstavě a o knizeLibuše a Dana Kyndrovy: Alžírsko a Togo.
Galerie 35, Francouzský institut v Praze, Štěpánská 35, Praha 1. Výstava je otevřena do 8. května 2009 denně kromě neděle od 10 do 19 hodin, v sobotu od 10 do 15 hodin, vstup volný. Výstava se koná v rámci Dnů frankofonie. Libuše fotografovala v letech 1964-1966 v Alžírsku a Dana v roce 1975 v Togu. Do Afriky odjely s manželem, respektive otcem, Antonínem Kyndrem, který zde v rámci tzv. pomoci socialistických států rozvojovým zemím trénoval volejbal. Libuše nikdy tyto své fotografie nevystavila jako celek, tudíž ve Francouzském institutu jsou souborně představeny vůbec poprvé. Výstavní kolekce čítá 76 fotografií (39 Alžírsko a 37 Togo). Vystavené práce nejsou dobové zvětšeniny, nýbrž všechny byly pro expozici nově vyrobeny (základem jsou skeny z negativů). Doprovodná publikace, vydaná nakladatelstvím KANT (75 foto, texty v češtině, francouzštině a angličtině), bude uvedena a pokřtěna 9. dubna v Mánesu, v rámci veletrhu Prague Foto 2009; součástí akce bude beseda s oběma autorkami. |
Pozici, v jaké se odhodlala Libuše Kyndrová vymanit z kadlubu tuzemskou kulturní obcí tradičně vysoce ceněné lyrické fotografie, naznačí úryvek tehdejší bilanční kritiky zabývající se plejádou vynikajících českých fotografek od Dagmar Hochové a Emily Medkové přes Marii Šechtlovou a Magdalenu Robinsonovou k Olze Michálkové či Evě Fukové: "Kyndrová je typická reprezentantka emocionální, osobně velmi angažované fotografie, která je spíše obrácená dovnitř než navenek, důrazně introvertní. Fotografuje-li zimní krajinu, ptáky nebo drobné motivy ze života dětí, pak nás tato tematika nesmí mýlit, abychom v ní viděli jednostranný lyrismus a impresi - spíše bych řekl, že tyto motivy jsou jen prostředkem k vyjádření vnitřních pocitových stavů autorky, jejích subjektivních postojů." To napsal spisovatel Otakar Chaloupka do Československé fotografie roku 1965, kdy už Libuše Kyndrová fotografovala výrazně jinak, v Alžírsku, kam na dvě léta doprovodila manžela. Příklad i osobní povzbuzení k obratu od poetiky okouzlení k stejně silné, ale prozaičtější a zpytavější orientaci na živou fotografii jí dal vynikající fotograf, dokumentarista a reportér Miloň Novotný.
Po návratu z Alžírska nastoupila Libuše Kyndrová zpět do nakladatelství Orbis, nicméně práce v redakci pohlednic obrátila její vydavatelskou i fotografickou ctižádost jiným směrem. Dnes patří soubory jako Akt v české fotografii, popřípadě portfolia vynikajících fotografů ve formě pohledů (s přebalem a stručnou studií), k hledaným antikvárním položkám. Když ovšem skončilo pražské jaro (srpnový nájezd vojsk Varšavské smlouvy Libuše Kyndrová samozřejmě fotografovala), v nakladatelstvích probíhaly neúprosné politické čistky. Úspěšná redaktorka doplatila začátkem sedmdesátých let na historické motivy v ediční činnosti připomínající demokratickou tradici první republiky. Ale překvapivě i na jejich hospodářské efekty, v nichž se měly projevit podnikatelské sklony po předcích na úkor panující ideologie. Tak si Libuše Kyndrová vysloužila nehledané ukončení zaměstnaneckého poměru.
Druhý dech
Dana Kyndrová (1955) upoutala pozornost výstavou Togo v pražské galerii Fotochema. S rokem 1976 je spjata i první vážná publicita (ve čtvrtletníku Revue Fotografie). Mluvilo a psalo se o neobyčejně zralém nástupu nové adeptky fotoreportérské profese. Vždyť soubor Togo vznikal během první poloviny roku 1975, a je tedy prací teprve dvacetileté dívky.
Dana Kyndrová vyměnila časem studium jazyků za jejich vysokoškolskou výuku a fotografovala raději dál na vlastní pěst. Není divu, podíváme-li se na její témata.
Knižní debut Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost (1998) přinesl sled charakteristických situací sedmdesátých až devadesátých let, zejména veřejných důsledků politických poměrů. Pojmenování v duchu úvodního slova spisovatele Ludvíka Vaculíka předznamenává odstup Dany Kyndrové od davových projevů. Kniha Odchod sovětských vojsk 1990-1991 (2003) je tečkou za oběma náročnými projekty s politickou tematikou.
Osobnějším, a proto i klíčovým dílem je Žena mezi vdechnutím a vydechnutím (2002), reflektující společenské role žen. Usměrňuje-li pozornost vůči nim autorčinu práci od počátku, pak Žena její postřehy syntetizuje. Jako fotografka ve svobodném povolání má Dana Kyndrová pro různorodost sociálních úloh obzvláště vyvinutý smysl. Právě díky tomu se její výpověď o ženských osudech mění v osobité vyznání. A přece nás zároveň vede k obecnějšímu přemítání o tom, co se dělo v průběhu posledních tří desetiletí ve středu Evropy (nejen s ženami a nejenom v českých zemích).
Dana Kyndrová tvoří zvolna, leč nikoli proto, že by tvořila zřídka. Zpracování rodového tématu provází pronikavost, která si však vyžádala trpělivost a zúžení počátečních představ. Jejich stopu uchovává výrok zaznamenaný novinářem Rudolfem Křesťanem roku 1979 (v úvodu k obrazovému eseji Dany Kyndrové pro týdeník Mladý svět): "Mým ideálem je, aby se mi jednou podařilo spojit všechny pořízené cykly do jednoho velkého a celistvého - o životě. Ale to je předsevzetí tak na dvacet let práce."
Sentence souvisí s pracovními metodami fotodokumentarismu. Snáze se pořizují i aktuálně publikují jednotlivé sondy do různých námětových sfér. Ty potom přinášejí další autorské příležitosti. A to je praxe, s níž Dana začala za pobytu v Togu. Už tam zúročila výhodu, že není reportérkou, která musí fotografovat cokoli a za jakýchkoli okolností.
Knihou Podkarpatská Rus (2007) uzavřela jiný cyklus o sepětí vesnického člověka s přírodou, tentokrát vyprávěný v rytmu čtyř ročních dob. Kyndrová uceluje také příběhy poutních míst, navštěvovaných přes dvacet let. Po roce 1989, kdy poutě přestala prožívat jako protirežimní vzdor, si všímá náboženského zanícení v paralele k obecnějším rysům manipulace člověka s člověkem.
Štafetový kolík
Tím, že matka přivedla k fotografování dceru, přenesla na ni něco ze svých vlastních záměrů. Především jí předala zkušenost, že fotografii může učinit prostředkem sebevyjádření. V tomto smyslu jsou protagonistkami všech snímků Dana a Libuše Kyndrovy. Svá vizuální vyprávění staví na výběru a složení záběrů do autorských celků. Vydávají zprávu o poznatcích ze života ve vzdálených výspách frankofonního světa, který je zaujal hlouběji než pouhou manifestací rozmanitosti. Čím je tu nepřehlédnutelnější subjektivnost, tím jistější je, že nám autorky své pohledy nevnucují coby jedině platné.
