Nekonečné tahanice, obstrukce a neschůdnost právních poměrů dokážou zbrzdit stavby dálnic o více než deset let. Proti státu, který dálnice stavět chce, stojí nejen ekologičtí aktivisti a lidé, kteří žijí v blízkosti toho příštího hluku, ale také vlastníci pozemků, na kterých má dálnice být. Hájí svá vlastnická práva a to hájení může trvat celá desetiletí.
Ve snaze budování dálnic zrychlit přicházejí politici s novelou, která by měla obtížnou byrokracii zmenšit. Skutečnost, že se vlastník pozemku nedohodl s budovateli dálnice na ceně, nemá už napříště být důvodem k odkladu stavby. Stavět se bude a o penězích ať se obě strany dál hádají u soudů všech stupňů a druhů.
To zní rozumně, ale rozumné to moc není. Stát bude stavět silnici na pozemku, který mu nepatří a který snad jednou v budoucnu koupí. Mnohem rozumnější by bylo, kdyby celá mašinerie vykupování pozemků pro veřejné stavby běžela alespoň takovou rychlostí, s jakou se dálnice projektují.
Od okamžiku, kdy se na papíře nakreslí směr příští dálnice, do prvního kopnutí na stavbě uplyne přeci v každém případě mnoho let. Určitě dost na to, aby se obě strany, vlastníci pozemku i stát, stihly dohodnout, případně porovnat u soudu.
Navrhovaný postup – pojďme stavět, ono to už později nějak dopadne – stavby dálnic zrychlí. Státním institucím, soudům a ostatním dotčeným úřadům to však dává za pravdu: courejme se dál spletí nejasných a zneužitelných předpisů, veďme nekonečné a pořádně ospalé války s ekology, s vlastníky pozemků i s obyvateli dotčených obcí.
Za vlády komunistů nebyl občan nic, práva neměl žádná a vždy musel uhnout před zájmem socialistické veřejnosti. Stavbou dálnic počínaje, právem cestovat do zahraničí konče. Za zájem veřejnosti se pochopitelně vydával názor komunistických funkcionářů.
Vládlo se dobře. Hůř se pod tou vládou žilo. Nějaké majetkové vztahy nebrzdily nic. Ani kritický názor obyčejných občanů na komunisty vyhlašovaný zájem veřejnosti nemohl stavbu ničeho ohrozit. Mohl ohrozit jedině vlastníka toho názoru.
Myslím, že tehdejší komunističtí držitelé moci se dnes potížím státu s lidmi musí jen smát. Rozříkali si problém za dveřmi, na výboře, pak si dupli a bylo.
Po snadnějším vládnutí touží každá vláda, proč by ne. A nejen v případě stavby silnic. Na každou chuť státu usnadnit své postavení a ubrat někde trošku práv občanů, obvykle pochopitelně ve prospěch dobré a rozumné věci a hlavně ve veřejném zájmu, musí být občanstvo velmi citlivé.
Na příkladu dálnice vidíme, že není nutno občanům záhadným způsobem omezovat svobody a práva včetně vlastnických. Stačilo by, kdyby státní soustrojí fungovalo lépe, rychleji, jasněji.
Projektanti jsou schopni za nějaký čas vyprojektovat dálnici včetně všech mostů, tunelů a křižovatek. Stát za tu dobu není schopen podle zákona vykoupit potřebné pozemky. Něco je v nepořádku.
Kdo si vzpomene na desetileté bitky ekoaktivistů o obchvat kolem Plzně, případně na stejně dlouhé tahanice s vlastnicí pozemku u Hradce Králové, ví hned, co je v nepořádku.
Není to tak dávno, co Miloš Zeman veřejně soudil, že vlastníka, kterého stát nutí prodat pozemek, by zavřel, protože škodí veřejnému zájmu.
Veřejný zájem je pojem klamavý. Jednou se nechá stát deset let vláčet malichernými zelenými fanatiky, příště si naopak jak zupák houkne na občana, který si troufl hájit svůj majetek. Až pojedete po dálnici, vzpomeňte si: je to také velké politikum.
