Vláda se také může uchýlit, aby svůj malér zastřela, k dalším okolkům a tvářit se moudře - že se rozhoduje, že se řeší, zvažuje a chystá. Skutečnost je taková, že nepotřebujeme různá vládní "řešení", nýbrž dálnici. Její nezbytnost a ekonomická výhodnost jsou patrné i laikům už celá desetiletí. Je to však málo platné.
S dálnicemi má republika smůlu. Léta chybí obchvat Plzně. Léta nikdo není schopen "vyřešit" průjezd Středohořím. K Hradci Králové se dálnice už léta neblíží. Pokud udržíme současné tempo výstavby dálnic, dopracujeme se ke kompletní dálniční síti asi za dvě stě let, kdy asi nebude dálnic zapotřebí, protože se lidstvo bude už jen vznášet.
Stavět dálnice je složitý organizační problém. Česká veřejná správa si s ním léta, vlastně odjakživa, neví rady. Kudy má dálnice vést, jak má být vpravena do krajiny, kdo ji má financovat, jak zajistit rentabilitu dálniční sítě a v neposlední řadě jak udržet dostatečnou kvalitu a trvanlivost staveb.
Naše dálnice často vypadají jako hřbet velblouda po bombardování. Případně se ustavičně opravují, čímž jejich hlavní smysl mizí. Zvláštním případem jsou útoky ekologů proti dálnicím.
Nejde o to, zda jsou ekologické námitky oprávněné či přehnané, ale o to, že státní správa není schopna o nich rozhodnout. Pochopitelné úsilí najít optimální hospodářské a ekologické řešení se mění v nekonečné průtahy.
A když už výstavbu dálnic neblokují ekologické aktivity a neschopnost úředníků, vzpamatuje se vláda a vytvoří si neřešitelnou situaci sama. Vysvětlovat ji může celá léta. Pro severomoravský dálniční úsek však existuje jen jedno racionální vysvětlení: že tato zakázka prospěla něčí kapse. Jak to říká starý vtip? Dálnice? Pár kilometrů a dál už nic.
