Vaše Svatosti, už jste obdržel pozvání na zahajovací ceremoniál olympijských her v Pekingu?
Číňané rozhodli jinak: nepozvat mě, vyloučit mě. A obviňovat mě. Zrovna včera mi noviny Tibet Daily ve Lhase opět spílaly. Vaši kolegové novináři jsou velmi vynalézaví.
V posledních několik týdnech jsme zaznamenali výrazy jako: "zločinec", "zrádce", "separatista" a od šéfa komunistické strany Tibetské autonomní oblasti: "Vlk v mnišském hávu, ďábel s lidskou tváří, ale se srdcem zvířete." Zraňují vás takové nadávky?
Ale ne, vůbec ne. Mimochodem, ještě jste zapomněli na "démona". To jsou jen prázdná slova. Jestli užívání takového výraziva čínské funkcionáře těší, pak jen ať v tom pokračují. Rád také poskytnu vzorek krve, aby mohli vědci určit, jestli jsem člověk nebo zvíře. Naprosto ale odsuzuji, že čínské úřady nutí Tibeťany v mém rodném Tibetu, aby mě očerňovali a písemně pranýřovali. To pokládám za vážné porušení lidských práv.
Peking se tímto přístupem netají, říká mu "Vlastenecká vzdělávací kampaň..."
…což je ve skutečnosti narušení svobody vyznání, a tudíž zákonů Čínské lidové republiky.
Čínské politické vedení vám sice spílalo, ale zároveň vám nabízelo schůzku. Dává vám to nějaký smysl? A myslíte si, že vůdcové komunistické strany v Pekingu skutečně věří tomu, že jste podněcoval lidi ve Lhase a dalších částech Tibetu nebo je dokonce naváděl k páchání násilí?
Nevím, jestli tomu věří, ale pokud ano, možná by se měli vypravit do Osla a nechat mi odebrat Nobelovu cenu míru. Ne, samozřejmě zůstávám stoupencem nenásilí – jsem jím celý život a na tom se už nic nezmění. Požádal jsem čínské úřady, aby zajely sem do Dharamsaly a prozkoumaly veškeré moje dokumenty a projevy, všechny jim je zpřístupním. A pak mohou předložit důkazy pro svá obvinění.
Nemůžete ale popírat, že krom mírumilovných mnišských demonstrací, které byly brutálně potlačeny, se tibetská mládež ve Lhase také provinila rabováním a žhářstvím.
Předpokládám, že tomu tak bylo. Odsuzuji to a je mi smutno, že moji krajané takto jednají – jakkoli bezpochyby šlo o výsledek hlubokého rozčarování a zoufalství pramenící z toho, že jsou ve vlastní zemi občany druhé kategorie. Ale to ještě není důvod k násilí. Navrhl jsem mezinárodní vyšetřování událostí v Tibetu, kterého by se chopila nějaká uznávaná a nezávislá instituce. Jedno je ale jisté: brutalita armády a policie dopadla z větší části na nevinné Tibeťany. Odsuzujeme zmaření více než dvou set životů. Ale ani my nemáme úplný a podrobný obraz toho, co se v Tibetu stalo a dále se děje.
Kde berete informace?
Těch exkluzivních máme jen málo: občas nějaký ten telefonát z mobilu nebo e-mail. Jistě, tato nová média jsou těžce cenzurována, ale Pekingu se stále nedaří je úplně uhlídat.
Jak vám bylo, když k vám dorazily první zprávy o zvěrstvech a když jste uviděl první fotografie mrtvých?
Plakal jsem. Seděl jsem s premiérem naší exilové vlády a oba jsme si utírali z tváří slzy. Tolik utrpení, tolik zoufalství. Byl jsem jednoduše smutný, hluboce smutný.
Ale ne rozzlobený?
Někdy vám vyklouzne nějaké nazlobené slovo, což už je samo o sobě špatné. Ale ne, vztek je mi cizí, protože vztek znamená chtít někomu ublížit. Víra mi pomáhá překonat takové negativní emoce a najít rovnováhu. Každý můj buddhistický rituál zapadá do procesu dávání a braní. Přijímám čínskou nedůvěru a vysílám soucit. Musím přiznat, že v posledních týdnech mi to někdy přišlo zatěžko.
Modlil jste se i za Číňany, včetně pachatelů?
Přes všechen strach a obavy jsem smířený se svým podvědomím, takže mohu vykonávat všechny své povinnosti celkem normálně. Nebudím se ze spaní. Možná je to proto, že se přirozeně modlím i za Číňany. Za jejich vedení. A rovněž za ty, co mají krev na rukou.
Modlíte se jen za Číňany, ale to není všechno. Nedávno jste s nimi opět začal vyjednávat prostřednictvím dvou svých emisarů. Tito emisaři se právě vrátili sem do Dharamsaly, aby vám podali zprávu ze série jednání s čínskými vyjednavači v Šen-čenu. Jak to setkání hodnotíte?
Během tohoto neformálního jednodenního setkání se dva mí vyslanci a jejich čínské protějšky dohodli, že k sedmému kolu oficiálních rozhovorů dojde co nejdříve. Po oboustranné konzultaci bude v následujících dnech určeno datum. Při jednání se strany nedokázaly shodnout, co bylo příčinou nedávných nepokojů v Tibetu a jaká byla jejich povaha. Ale i přes odlišné názory obě strany prokázaly ochotu společně překonat problémy, které trápí Tibet.
Zní to spíš jako diskuse o procedurálních otázkách.
V tomto duchu obě strany předestřely konkrétní návrhy, které lze využít jako základ pro další kolo oficiálních rozhovorů.
Je to pokrok?
Musíme odlišit pravdu od fakt, jak rád a oprávněně říkával Teng Siao-pching. Každopádně tentokrát vládla příjemná nálada. Druhá strana zaujala zdvořilý, nikoli agresivní postoj. Ale k průlomu to má ještě hodně daleko. Nedávné setkání v Šen-čenu bylo pouhým rozhovorem, ale aspoň že čínská strana poprvé vyhledala tento rozhovor dopředu, jako setkání s dalajlámovými zástupci, a oznámila ho v tisku.
Mnozí předpokládají, že Peking nabídl dialog z taktických důvodů, aby zastavil vlnu celosvětové kritiky pekingského počínání v Tibetu, aby získal čas uspořádat olympiádu a nemusel při ní čelit protestům. A aby mohl říci západním vůdcům: Podívejte, vždyť jednáme. Nebalamutí vás vedení komunistické strany?
Jistě, rozhovory čistě jenom pro rozhovory nemají smysl. Mám zájem pouze o seriózní diskuse, které se budou věnovat jádru problémů. Jsou velmi vítané a bez předběžných podmínek. Ale musí být vedeny způsobem, který je pro okolní svět transparentní – dost už bylo tajných rozhovorů za zavřenými dveřmi. Jistě, mezinárodní tlak na Peking zapracoval. Mohu jen povzbuzovat všechny svobodné státy, zejména Německo, aby v něm nepolevovaly. Celý svět nám musí pomoci. Číňané mají velký strach o svou mezinárodní pověst.
A co konkrétně od Číny chcete?
Číňané musí konečně uznat existenci tibetského problému. Na to se má zaměřit další kolo rozhovorů, na nichž jsme se právě dohodli. Ne rozdíl od předchozích nepokojů tyto nepostihly jen Lhasu a jen takzvanou Tibetskou autonomní oblast. Protesty zachvátily veškeré tibetsky mluvící oblasti Číny. Demonstrovali i tibetští studenti na Pekingské univerzitě. Nad takovým drtivým a naprostým odmítnutím čínské komunistické vlády a její politiky nelze jen tak mávnout rukou. Peking musí vědět, že za posledních padesát let se něco hrozně pokazilo.
Co?
Všechno, co zkusili. Útlak a mučení Tibetu příliš nepomohly a politická převýchova selhala. Politická indoktrinace a přesídlování dalších a dalších čínských Chanů do Tibetu Tibeťany neumlčelo. Pak pekingští vůdcové komunistické strany zkusili programy na zlepšení životní úrovně a napumpovali peníze do infrastrukturních projektů, načež zjistili, že Tibeťané si mnohem více cení své kulturní nezávislosti a spirituality. Po létech útlaku již Tibeťané Číňanům prostě nevěří. Nyní mocní v Pekingu, těch devět členů politbyra, jejichž rozhodnutí ovlivňují životy 1,3 miliardy lidí, stojí na křižovatce. Doufám, že si zvolí zcela novou politiku, realistickou politiku.
"Od začátku jsem vítal, že se Peking stal pořadatelem olympijských her."
Co vidíte jako potenciální řešení? A jakým směrem se podle vás Peking vydá?
Naše politika rozsáhlé tibetské autonomie skýtá nejlepší vyhlídky. Tibeťanům musí být svěřena moc v oblasti kultury, náboženství a životního prostředí. To je něco úplně jiného než nezávislý stát. Podle mezinárodního práva by tento nový Tibet byl součástí Čínské lidové republiky, která by zůstala zodpovědná za zahraniční a bezpečnostní politiku. Pokud by Peking na takovýto model kývl, mohu vám zaručit, že bychom nezažívali takové nepokoje a takovou krizi jako nyní. To je jedna varianta, ta pozitivní.
Existuje i negativní varianta?
Čínské vedení by taky mohlo ztratit víru, že dokáže Tibet zpacifikovat a že si ještě někdy vůbec dokáže získat loajalitu Tibeťanů. Číňané se nebudou chtít vzdát kontroly nad zemí s tak bohatým přírodním bohatstvím. V tom případě začnou můj lid utlačovat ještě brutálněji a nakonec ho promění v bezvýznamnou menšinu v jejich vlastní zemi. Varianta číslo dva je Tibet pro chanské Číňany. Byl by to konec veškerého dialogu s námi a konec veškerých pokusů vybudovat důvěru.
Jakou cestu si Peking spíš vybere? Budeme to už tušit 20. června, až běžci s kontroverzní olympijskou pochodní dorazí do tibetského hlavního města a kdy budou hrozit další demonstrace? Poradil jsem svým krajanům ve Lhase i jinde, včetně San Franciska, aby nedemonstrovali proti olympijské pochodni. Nevím, co by to mělo za smysl. Možná vydám ještě jedno provolání. Číňané mě ustavičně obviňují ze sabotování olympijských her a štafetového běhu s pochodní. A přitom já jsem naopak od začátku vítal, že se Peking stal pořadatelem olympijských her.
Mnozí Tibeťané pokládají štafetu s olympijským ohněm z Mount Everestu, který je Tibeťanům svatý, po lhaské silnici procházející vaším někdejším vládním sídlem, palácem Potála, za provokaci. Vy ne?
Za klidných časů by mi to nevadilo. Ale já těm protestům rozumím, aniž bych je samozřejmě podporoval. Také jsem radil organizátorům takzvaného mírového pochodu odsud z Dharamsaly na hranice Čínské lidové republiky, aby ten plán zrušili, protože by mohlo dojít k potyčkám s ozbrojenými pohraničníky. Jenže já mohu nanejvýš rozdávat rady, ne potlačovat odlišné názory. Doufám, že Číňané se toho nechopí jako záminky ke spáchání dalšího masakru.
Váš nenásilný přístup ztrácí podporu mezi vašimi krajany v exilu, ačkoli vás nadále zbožňují jako symbol Tibetu. Radikálové v Tibetském svazu mládeže, kteří prosazují boj za nezávislost, postupně získávají vliv. Čínské vedení označilo TSM za "teroristickou organizaci".
Přirozeně rozumím netrpělivosti mládí. Ale oni nemají žádnou koncepci, jen emoce. O těchto snech vím už mnoho let a doufal jsem, že už je dávno přešly. Když pomineme morální rovinu, co by to znamenalo? Že by Tibeťané měli zahájit ozbrojený boj za svou nezávislost? A jakými zbraněmi, odkud by přišly? Třeba od mudžáhidů z Pákistánu? A kdybychom si tedy obstarali zbraně, jak bychom je dostali do Tibetu? A jen co začneme ozbrojený boj za nezávislost, přijdou nám Američané na pomoc? Nebo Němci?
Jistěže ne. Někteří Tibeťané přesto mají za to, že jste až příliš svolný ke kompromisu. Váš vzor Mahátmá Gándhí kázal jak pasivní odpor, tak občanskou neposlušnost. Nespolupracovat s okupanty a organizovat provokativní pochody celou zemí mu připadalo jako dobrý nápad.
Máte pravdu. A přece je tu jeden velký rozdíl: Gándhí se mohl bránit u soudu. Zkuste si tohle udělat ve Lhase. Britští imperialisté nebyli žádná neviňátka, ale s dnešními Číňany se prostě nedají srovnat, ti jsou mnohem horší. A krom toho věřím, že hladovka vedoucí ke smrti by byla nepřijatelným násilným činem. Proti Číňanům nemáte s takovým přístupem šanci.
Teď ale odsuzujete Čínskou lidovou republiku dost paušálně. Čína rozhodně není žádný právní stát. Ale jsou vidět neklamné známky pomalu klíčící občanské společnosti: odvážní novináři, právníci a ochránci přírody. A čínský ekonomický rozvoj je fenomenální.
To je pravda. Nejspíš víte, že velmi fandím představě "harmonické společnosti", kterou stranické vedení v současné době propaguje. Jenže po slovech musí následovat činy. V dlouhodobém horizontu jsem rozhodně optimista, co se Číny týče. Potlačovat lidi je dlouhodobě obtížné, jak je vidět na příkladu Sovětského svazu a východoevropských zemí. Čínská společnost je už v pohybu a to vedlo k mnoha pozitivním změnám. Číňané znovuobjevují náboženství. Někdejší vůdce strany Ťiang Ce-min je buddhista, stejně jako bývalý premiér Ču Žung-ťi. Mnozí obchodníci a umělci se rovněž začali zajímat o buddhismus. Na internetu se objevují podnětné a rozhodně nonkonformní úvahy kritizující režim. To by mohlo vést k nárůstu sympatií k Tibetu, k větší solidaritě s naší kauzou.
Stýská se vám po Tibetu?
Jestli se mi stýská? Ne. Domov je tam, kde se cítíte doma a kde se k vám chovají dobře. Tak tomu je samozřejmě v Indii, ale i ve Švýcarsku, ve Spojených státech – a v Německu, kde se mi velmi líbí.
Vzdal jste se naděje, že ještě někdy uvidíte Lhasu a palác Potála, kde jste vyrostl a odkud jste vládl zemi?
To ne, vůbec se nevzdávám. Optimisticky věřím, že se tam jednoho dne budu moci vrátit.
Kdy a za jakých podmínek?
Já už se považuji za takového polodůchodce. O každodenní vládní záležitosti se stará kabinet vedený premiérem Rinpočhem, který tu byl v exilu demokraticky zvolen. Za pár bych chtěl odejít do důchodu úplně.
Za nejhorších násilností ve Lhase a protestů radikálů tady v Dharamsale jste nedávno řekl: "Pokud se věci vymknou kontrole, pak mi nezbývá než úplně rezignovat." Někteří si vaše poznámky vykládali jako neskrývanou pohrůžku radikálům ze Svazu mládeže, že již nemohou spoléhat na vaši podporu. Jiní to viděli jako skrytou hrozbu čínskému vedení, jako poslední a nejlepší šanci na hledání kompromisu.
Myslel jsem to přesně tak, jak jsem to řekl. Těším se na život prostého mnicha. No dobrá, možná v tom byla troška varování v tom smyslu, o jakém jste se zmínili.
Číňané od vás budou požadovat další ústupky, než vůbec začnou vážně uvažovat nad tím, že by vám povolili návrat do Lhasy. Koneckonců tvrdíte, že mluvíte za všechny Tibeťany, a voláte po široké autonomii pro Velký Tibet, do nějž spadá jak stávající Autonomní oblast, tak části provincií Čching-chaj…
... kde jsem se narodil…
... Sʼ-čchuan, Kan-su a Jün-nan, neboli čtvrtina celé ČLR.
Je mým morálním závazkem mluvit za šest miliónů Tibeťanů a kulturní práva a svobody musí platit pro všechny Tibeťany – jak se píše v ústavě.
Můžete vůbec jako dalajláma rezignovat, v zásadě se vzdát náboženského a politického postavení a závazků, které se s ním pojí?
Nebudu již hrát politickou roli nebo významnou duchovní roli. Když nadejde den mého návratu, až se do Tibetu navrátí jistá míra plurality, názorové svobody a základy právního státu, vzdám se veškeré svých historických nároků na vládu.
Budete posledním dalajlámou? Do jaké míry se hodláte účastnit procesu vybíraní svého nástupce?
Zrovna nedávno jsme to rozebírali se skupinou vysoce postavených představitelů tady v Dharamsale. Existují různé modely, ale klíčovým faktorem by měla být vůle tibetského lidu. Už jsem uvažoval, že o téhle otázce vyhlásím referendum. Všechno je možné: konkláve jako v katolické církvi, žena jako můj nástupce, už žádní dalajlámové, anebo třeba dva, neboť Komunistická strana si kupodivu přisvojila právo zodpovídat za reinkarnace.
A co je nejpravděpodobnější scénář?
Byl jsem jednomyslně požádán, abych se účastnil výběru svého následníka a abych udržel tuto instituci při životě. Doufám ale, že je pořád dost času a že budu mít dalších 10 nebo dokonce 20 let na přemýšlení o takových záležitostech. Jistě, pokud budeme ještě tou dobou v exilu, budeme muset najít mého následníka někde v Indii, rozhodně mimo Tibet.
Hodně cestujete po světě...
... a tak to ještě dlouho zůstane. I kdybych se měl vrátit do Lhasy, rád bych dál cestoval. Pokládám se za světoobčana a velmi se zajímám o vztah mezi vědou a buddhismem. Mým hlavním cílem je propagovat zásadní lidské hodnoty a výměnu názorů mezi náboženstvími. Pak následuje Tibet.
Příští týden se na pár dní podíváte do Německa – jezdíte k nám často.
Ano, ve vaší zemi pobývám moc rád. Budu mít pár přednášek a pravděpodobně se setkám s několika politiky.
Tou dobou bude kancléřka cestovat po Latinské Americe, ale předseda německého Spolkového sněmu Norbert Lammert a předseda spolkové vlády v Severním Porýní-Vestfálsku Jürgen Rüttgers se s vámi podle všeho chtějí setkat.
Nu, doufejme, že Číňané se tentokrát zdrží protestů.
Víte, že jste v Německu obzvláště populární a že vás za osobní vzor považuje více Němců než papeže, který je Němec?
To si nedovedu vysvětlit. Zahanbuje mě to.
Z angličtiny přeložil Viktor Janiš.
