Rozložení potenciálně plynonosných břidlic po světě podle americké Energy

Rozložení potenciálně plynonosných břidlic po světě podle americké Energy Information Administration. Na pohled je slibných oblastí po světě hned celá řada a zřejmě tedy i plynu. Ovšem většina z nich není prozkoumaná a plynu v břidlicích také není na plochu zdaleka tolik jako v konvenčních nalezištích. | foto: EIA

Dají USA sbohem Blízkému východu? Energeticky asi ano, jinak, doufejme, ne

  • 1
Už nějakou dobu získává na významu jistá strategická vize: Spojené státy se stávají energeticky nezávislou zemí, což připravuje půdu pro jejich politický ústup z Blízkého východu a ospravedlňuje jejich strategický příklon k Asii. Intuitivně se tento pohled jeví jako správný. Ale je tomu skutečně tak?

Energeticky hladová Amerika byla dlouho odkázaná na globální trh, aby uspokojila svou domácí poptávku. V roce 2005 USA dovážely šedesát procent energie, kterou doma spotřebovaly. Od té doby se však podíl dovozu snižuje a tento trend by měl pokračovat. Očekává se, že v roce 2020 se USA stanou energeticky soběstačnou zemí a do roku 2030 začnou vyvážet ropu.

Nelze přehlížet například Irák

Takový scénář by USA poskytl tři obrovské výhody. Vzhledem k nižším nákladům spojeným s těžbou břidlicového plynu by zvýšil americkou hospodářskou konkurenceschopnost, zejména ve vztahu k Evropě. Dále by snížil zranitelnost Ameriky vůči rostoucímu neklidu v arabském světě. A konečně by zvýšil relativní zranitelnost hlavního amerického strategického rivala - Číny, která je na dodávkách energie z Blízkého východu naopak stále závislejší.

Tato fakta je evidentně třeba brát vážně, avšak vyvozování jejich důsledků pro americkou zahraniční politiku na Blízkém východě by se nemělo uspěchat. Především platí, že energetická závislost je sice klíčovým prvkem americké politiky v regionu, ale zdaleka není faktorem jediným. Neméně důležité jsou bezpečnost Izraele a touha udržet na uzdě Írán.

Role Blízkého východu v globální energetické geopolitice navíc v nadcházejících desetiletích poroste, takže si lze jen těžko představit, jak by supervelmoc typu USA mohla z tohoto regionu jednoduše odejít. Během příštích patnácti let se budou státy OPEC podílet na celosvětové produkci ropy padesáti procenty, oproti dnešním dvačtyřiceti procentům. Státem, který se na tomto zvýšení bude podílet nejvíce, se navíc s největší pravděpodobností stane Irák.

Barack Obama a někdejší šéf spojeneckých vojsk v Iráku David Petraeus nad bagdádskou čtvrtí Sadr City (21. července 2008)

Mohou USA ignorovat zemi, která se zhruba za deset let stane druhým největším vývozcem ropy, jejíž ropné příjmy přesáhnou 200 miliard dolarů ročně a kterou stále více ovládá autoritářský šíitský režim, jenž má blízko k Íránu? Stáhly by se USA tváří v tvář souvisejícímu strategickému ohrožení tří svých spojenců v regionu – Saúdské Arábie, Turecka a Izraele?

Taková možnost se jeví jako ještě nepravděpodobnější v době, kdy íránská jaderná krize zůstává nevyřešená a syrská krize nadále prohlubuje rozkol mezi šíity a sunnity v regionu (jenž se odráží také v rostoucím napětí mezi Tureckem a Íránem). Dokonce i když americký prezident Barack Obama navštívil v listopadu Asii – kterážto cesta měla stvrdit americký příklon k Asii –, byl nucen věnovat značný čas a pozornost zprostředkování příměří mezi Izraelem a Hamásem v Gaze.

Noční nálety izraelské armády na Pásmo Gazy (21. listopadu 2012)

Pevná vazba s Izraelem

Kdyby byla jediným nebo svrchovaným zájmem Ameriky na Blízkém východě skutečně ropa, její zvláštní vztahy s Izraelem by byly poněkud matoucí vzhledem k tomu, jaké škody páchají tyto vztahy na amerických zájmech mezi arabskými vývozci ropy. I v dobách, kdy energetická závislost Spojených států na Blízkém východě dosahovala vrcholu, ostatně USA zřídkakdy měnily svou politiku podpory Izraele.

Důležité je mít také na paměti, že v roce 1973 trpěly USA ropným embargem OPEC méně než Evropa, přestože Amerika, která v říjnu toho roku doplňovala Izraeli zásoby v jeho válce s Egyptem a Sýrií, byla hlavním terčem tohoto embarga. Postavení Ameriky v regionu nakonec posílilo, když se Egypt stal americkým spojencem a uzavřel s Izraelem mír.

Pravděpodobnost amerického stažení se z Blízkého východu snižují také rostoucí zájmy Číny v tomto regionu. USA budou mít i nadále zájem na zajištění bezpečnosti dodávek energie svým asijským spojencům, kteří jsou podobně jako Čína na blízkovýchodní vývozce ropy stále odkázanější.

Že by nicméně jistá rezignace?

Ačkoliv se však americký ústup z Blízkého východu zdá vysoce nepravděpodobný, angažmá Spojených států v tomto regionu se bude skutečně snižovat; americká role v oblasti pak pravděpodobně bude stále slabší – a možná i cyničtější. Zapojení USA do izraelsko-palestinského konfliktu se pravděpodobně omezí spíše na udržování statu quo než na snahu o celkové urovnání.

Prezident Palestincké samosprávy Mahmúd Abbás hovoří k Valnému shromáždění OSN (29. listopadu 2012)

Tento postoj – který naznačil i nesouhlas Ameriky s přiznáním statusu pozorovatelského státu Palestině v Organizaci spojených národů – by se rovnal přiznání, že USA rezignovaly na možnost vytvoření dvou států na Blízkém východě. To by dozajista uspokojilo izraelského premiéra Benjamina Netanjahua i krajní palestinské strany, které se snaží oslabit Palestinskou samosprávu. Zároveň by to však dalo plně za pravdu těm, kdo se domnívají, že Obama je spíše mužem dobré vůle než vizionářem.

Zaki Laïdi je profesorem mezinárodních vztahů na Institut d’études politiques de Paris (Sciences-Po) a autorem knihy Limited Achievements: Obama's Foreign Policy (Omezené úspěchy: Obamova zahraniční politika).

Copyright: Project Syndicate, 2012.  Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.


Video