Je logické, že něco takového vzniklo. V době, kdy je devět z deseti lidí na Facebooku; v době, kdy se devět z deseti lidí někdy koukalo na videa na YouTube nebo si tam pouštěla muziku. Sociální sítě vyhrály tím, že prakticky každému poskytly možnost podílet na obsahu nekonečné pavoučí struktury stránek, které každý zná. Nelze se tudíž divit, že vznikl nápad vytvořit film, u něhož producent a režisér nebudou platit herce, nýbrž vyzvou lidi ze všech koutů světa, aby vzali kameru, něco o sobě natočili a poslali jim to.
Dnešní mainstreamová popkultura ještě více než přímé obnažené emoce v lidských příbězích miluje nadhodnoty, malé koncepty nebo kontexty, které dávají ordinérním věcem a aktům nálepku něčeho výjimečného. Dnešní mainstreamová popkultura také miluje pocit, že je všeobjímající, že se dotýká všeho a všech, od politiky přes váš pravidelný sex. Je tedy logické, že ty příspěvky musí pocházet z jednoho určitého dne, abychom následnou koláž mohli vydávat za reálný obraz našeho současného života. Že je logické, že se něco stane ještě, neznamená, že to je v pořádku a fajn.
Z filmu Život v jednom dni
Prolhaná nuda
Krátká reportážní vsuvka ze sledování filmu. Vidíte úplně normálního chlápka, jak ráno vstane a jde si vyčistit zuby, opláchnout obličej. Vidíte úplně normální slečnu, jak ráno vstane a jde si vyčistit zuby, opláchnout obličej. Vidíte úplně normální děcko, jak ráno vstane a jde si vyčistit zuby a opláchnout obličej. Z těchto obrazů lze vyčíst: jeden z nich je hodně chudý, protože se probudil v malém zaprášeném pokoji; druhá je trochu bohatší, ale vyskakovat si nemůže; třetí nemá mámu, a proto nikdy nebude úplně šťastné, nicméně bojuje s tím tak, jak to nevinná děcka dělávají. Nebo ještě tohle: prvního vstávání ráno do špatně placené práce prudí hodně, druhá to zvládá v pohodě, možná se i těší, pro dítě je to neskutečná otrava. Nevím, jestli něco takového od filmů chceme. Asi ne.
Text o filmu na Česko-Slovenské filmové databázi Nápad na tento filmový experiment a nádhernou obrazovou koláž vznikl v roce 2010 v Sundance Institutu, který byl přizván k účasti na celosvětovém kinematografickém pokusu. Britský režisér Kevin Macdonald plánoval natočit celovečerní dokument, jenž by se odehrával během jediného dne. Producent snímku Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner) se spolu s režisérem rozhodl pro svůj originální projekt využít vzrůstající popularity YouTube. Posléze s týmem talentovaných střihačů zpracovali více než 80 000 příspěvků, které přišly ze 197 zemí, což obnášelo okolo 5000 hodin velmi osobních a emotivně působivých videoklipů. Poprvé v historii vznikl unikátní dokumentární film vytvořený z minipříběhů, jež natočili lidé z celého světa. Divák se tak může vydat na hluboce spirituální, hodinu a půl trvající cestu po planetě Zemi, jak vypadala 24. července roku 2010. |
Život v jednom dni je jako kdybych vzal statusy svých čtyř stovek přátel na Facebooku za poslední měsíc, upravil je, poslepoval bych z nich povídku o padesáti mikrokapitolkách, kterou bych vydával za autentický dokument našich - jejich - životů. Tím bych se dopustil dvou věcí. 1) Nudil bych, což není nijak společensky závadné; jenom bych se ukázal, jako umělec, jehož knížku si příště nikdo nekoupí. 2) Emočně zranitelnější lidi bych mystifikoval, obelhal a uvedl v omyl, což společensky závadné je.
Odnikud nikam
Kritika tohoto filmu není odmítnutím nových médií, principů a technologii (loňská deska Gorillaz nahraná na iPad se mi líbila, zachytila pocit, intimitu a entuziasmus, který by se ve studiu s producentem ztratil.). Tento film zneužívá YouTube jako naprosto volného distribučního obrazového a zvukového kanálu. A zneužívá obyčejného lidského nadšení „jsem šťastný, že můžu být při tom“ a toho, že skoro každý se rád dojme; toho, že když běžnému diváku ukápne slza, je to pro něj dobrý film. Pohnutky tvůrců jsou cynické: vědí, že za tohle budou masy platit.
O filmuŽivot v jednom dni Life in a Day |
Nevím o nikom, koho se baví devadesát minut koukat na sto osmdesát vteřin krátké/dlouhé homemade sekvence anonymních bytostí, které vám vyprávějí, jak se zrovna mají, jaké problémy řeší, z čeho mají radost a zda se právě teď něčeho obávají. Něčeho takového se budete chtít účastnit jen tehdy, když k vám bude mluvit někdo zajímavý, něčím pozoruhodný. I kdyby se někdo takový v tomto filmu vyskytl, není to možné za těch pád desítek poznat.
Autoři se v posloupnosti omezili na to, že začneme ráno, protože tehdy vstáváme, a skončíme v noci, protože tehdy chodíme spát. Jiná posloupnost, která by dokázala formovat nebo manipulovat zážitek, neexistuje. Film nikam nesměřuje; nikde nezačíná, nikde nekončí, nikdy se neláme. Když ho náhodně pustíte ve třiašedesáté či v jakékoliv jiné minutě, nic vám neuteče. Gradují pouze jednotlivé záběry; každý se chce předvést, každý chce být v dějinách.
Plakát k filmu Život v jednom dni
Selekce jednotlivých záběrů je předvídatelná tak, že víc už to snad ani nešlo: nevidíme nikoho od prvního pohledu úplně normálního; ale nevidíme také nikoho zjevně bizarního. Norma je nastavená na masově přijatelnou neordinérnost. Aby se alternativní mládež nenudila, aby se běžný divák necítil uražen a pohoršen.
Facebook namísto rodinných alb
Film důsledně pracuje s poetikou sociálních sítí. Člověk si napíše status o tom, co měl k obědu (někdy přiloží na mobilní foťáček pořízenou foto-dokumentaci) a na dalších pár hodin se cítí plně vyjádřen. Nadšení a zklamání ve tvářích veškerých shotů z filmu Život v jednom dni vám dokáží, že na tenhle moment, kdy budou ke spatření v kinech či v televizích, to je tím, na co ti (ne)obyčejní lidé čekali. Konečně se budou podílet na něčem důležitém! Konečně vyjdou ze své anonymní kuchyně!! Klepou se, aby to řekli dobře; klepou se, aby řekli všechno.
Z filmu Život v jednom dni
Komplexnost a globálnost je zde narušena tím, že se koukáme téměř pouze na lidi, co mají nějaký problém; zjevná a účelná disproporce, úspěšní nikoho nezajímají. Starší pán povídá: „Když si potřebuju dojít na záchod, tak to pak po mě sestřička musí uklidit... Jsem strašně rád, že se o mě tak starají.“ Trochu mladší pacientka - zdravotními přístroji je oblepená jako vražedný atentátník výbušninami - fyzicky viditelně trpí, avšak vlídným hlasem naznačí, že je šťastná za svou rodinu, neboť ta je pro ni vším. Protipól v lidech, kterým se daří, který nemají problém, je nedostatečný. Kdo chtěl být v tomhle filmu, musel být v prdeli, ale nesměl se hroutit, musel být pozitivní. Asi tak dostáváme vzkaz, že všichni máme svoje problémy, ale všichni je zvládneme. Falešné a samoúčelné dodávání odvahy.
Z filmu Život v jednom dni
Nadto podporování něčeho takového legitimizuje povrchní názor a představy, že nemusíme žít naše životy, ale stačí, když je nacpeme do několika statusů, fotek kraťoučkých videozáznamů. Dříve jsme něco takového mívali v rodinných albech, která jsme vyndavali ze skříní, když dorazila vzácná návštěva. Dneska Facebook zapínáme a aktualizujeme každé ráno. Je to jako si ráno udělat čaj.
K jedné věci se však film Život v jednom dni hodí. Dá se na něm ukázat jedno z pravidel současného alternativního showbusinesu. Když vymyslíte něco, co tady ještě nebylo (nebo to tady nebylo už nějakou dobu), většina lidí vám řekne - bez ohledu na smysluplnost toho projektu a nápadu -, že to je hezké, milé a docela zajímavé.
