"Uáááá, uáááá, škyt škyt, uáááá..." křičí osmiměsíční Anička pod mýma rukama. Potřebuje přebalit, jenže se jí pobyt naležato nezamlouvá.
O hlídání dětí nebude velký zájemuznává v rozhovoru ministr sociálních věcí Petr Nečas |
Pod nohama se mi proplétá roční Slávek s dudlíkem v puse. Dudlíkem?! Ne, jsou to papírové kapesníčky! Kruci, kde jsi to vzal? Dej to sem, vždyť se tím zadusíš! Vydlabávám mu kapesníčky z pusy. Jak se k nim mohl dostat? Byly přece na skříni... Aha, děti je shodily balonem.
Pětiletý Kuba si teď naštěstí v klidu kreslí u dětského stolečku a tříletá Eliška kamsi zmizela s kyblíčkem a mopem, s nimiž si hraje na uklízečku. Jdu vyhodit plínu a s hrůzou zírám – dveře bytu jsou otevřené.
Malá Eliška stojí venku a "myje" schody. Mě omyla hrůza. Eliška totiž po schodech ještě sama moc chodit neumí. Odemknout si ovšem evidentně zvládne...
Na den jsem si vyzkoušela, jak se dají uhlídat čtyři malé děti. Přesně podle nového návrhu zákona ministra Petra Nečase.
Ten připravil návrh na takzvanou "sousedskou rodičovskou výpomoc", který je právě v připomínkovém řízení. Jde o jednu z možností, jak vyřešit nedostatek míst ve školkách a jeslích. Kromě těchto zařízení a prarodičů či chův totiž v Česku jiná možnost hlídání dětí zatím není.
Co chystá ministrSlužbu s názvem Evidovaný poskytovatel vzájemné rodičovské výpomoci. Jde o to, že žena na rodičovské dovolené si smí ke svému dítěti přibrat další až tři děti do sedmi let věku a přivydělávat si jejich hlídáním. Petr Nečas tak chce pomoci v situaci, kdy jesle a školky jsou přeplněné a neberou děti. Stát takové matce odpustí sociální a zdravotní pojištění i daně a nechá jí rodičovský příspěvek. Výška přivýdělku je limitovaná – za každé z dětí může žena dostat nanejvýš pět tisíc korun. Nejsou stanoveny požadavky na vybavení bytu ani na hlídající ženu. V Německu jsou přitom přísné. |
Podle Nečase si bude moci žena či muž na rodičovské dovolené přivydělat celodenním hlídáním až tří dalších dětí do sedmi let. Nemusí platit daně ani zdravotní a sociální pojištění. A nepřijde přitom o rodičovský příspěvek, stejně jako rodič, který dítě k "matce-chůvě" dá.
Jenže: jde to vůbec zvládnout, uhlídat tolik dětí?
Po celodenním pokusu na vlastní kůži odpovídám: Ano, jde to. Ale jen uhlídat. Základní biologické potřeby dětí zajistíte – na hry a zábavu moc času nemáte.
"Hodně záleží na věku dětí," říká k tomu ministr Nečas. "Ale sousedská výpomoc ani není zamýšlena coby alternativa školky. Rodiče to mohou využít na překlenutí nějakého období, třeba situace, kdy matka má ve školce místo pro dítě až od ledna, ale do práce potřebuje nastoupit už v srpnu," dodává.
Proto taky podle Nečase nechce návrh "matky-chůvy" svazovat žádnými omezeními. "I pojištění odpovědnosti bude dobrovolné. Ale já osobně bych dítě takové nepojištěné matce nesvěřil," říká Nečas.
Dvě děti za zády a dvě pod nohama? Hrnečku, vař...
Je deset a rodiče přivážejí děti. Roční Slávek a tříletá Eliška se nadšeně vrhají do dětského pokoje a zkoumají hračky. Pětiletý Kuba si přinesl vlastní autíčka. Chyba. Děti mu modely nadšeně berou z ruky a snaží se jim ukousnout kolečka.
"Ty nápravy už jsou úplně ohnutý," vysvětluje s pláčem na krajíčku Kuba, proč auta mizí opět v batohu.
Anně je osm měsíců a cvrkot kolem je jí šumafuk. Chce se chovat, jinak pláče. Slávek nás pozoruje a začíná taky natahovat. Žárlí, že se v mém náručí chová někdo jiný, a chce taky.
Tak mám na každé ruce jedno dítě. Sobotu jsem strávila na nejvyšší lezecké stěně v republice, ale dva devítikiloví kojenci, to je nesrovnatelně citelnější svalový trénink. Jenže se dvěma dětmi v náručí ohřívat jídlo nelze. Jeden kojenec musí dolů, takže se bytem opět rozlehne pláč.
Rozvrhnout čas tak, aby jídlo dostaly všechny děti zároveň a teplé, je věda, ale jde o cvik. Nesmí však mít každý něco jiného, jinak si závidí, takže vymyslet jídlo na celý den tak chytře a pokaždé jinak je další věda. V každém případě však hlídací máma musí mít vše připravené předem. Vařit se dvěma dětmi za zády a dvěma pod nohama se nedá.
Slávek jí rozmixované kaše, Anička je pije, jen dvě starší děti mají normální jídlo – těstoviny s rajčatovou omáčkou a se zeleninou. A jsou schopny se najíst samy. Díky bohu.
Anička brečí a brečí. "Miminko, neplač," nařizuje jí Eliška. Anně je to srdečně jedno. Pokud ji nechovám nebo nežužlá lahev s pitím, pláče. Je to jako s mrkací panenkou: když se zvednou, taky pláč ustane. U Anny je prostě horizontální poloha spouštěč.
"Čurat," velí Eliška. Do háje, ještě jsme nedojedli! Nedá se nic dělat. Slávek pije, lahev mu vzít nemůžu, nebo budu mít křičící děti dvě. Tak odkládám Aničku. Na podlahu v kuchyni, promiň, broučku, je fakt čistá.
Utírám zadeček Elišce, na jedné ruce Slávka, Kuba pomáhá zavřít vodu v umyvadle, protože já nemám ruku volnou. Aha, Anička konečně nepláče. Bezva. Nepláče?! Sakra! Přibíhám do kuchyně pozdě.
Stihla zbaštit třetinu reportáže Palermo mnoha vládců z Lidé a země. No jo, dcera novináře a novinářky. Promiň, maminko Lído, já vím, žes mě varovala. Ale co, koneckonců je to jen celulóza.
Matka příroda to trošku "zmastila". Matkám na mateřské by se kromě mléka měly automaticky spustit z podpaží další dvě ruce.
Papat, bumbat, kakat
Kuba se nudí. Nemám čas se mu věnovat, naopak je to on, kdo mi tu a tam pomáhá, třeba s krmením. Nebo zapnout na DVD Králíky v klobouku, protože já přebaluju.
Papat. Bumbat. Kakat. Čurat. Umýt. Svléct. Přebalit. Obléct. Blinkat?! Aha, takže zase svléct, umýt, obléct. A je čas svačiny, takže znovu papat, bumbat, umýt...
Nic jiného, než zajistit biologické potřeby dětí se při tolika dětech stihnout nedá. Za celý den jsme měli půlhodinu volného času. Učím Elišku hrát fotbal a Kuba předvádí výkop. Elišku to baví pět minut, pak usoudí, že branka je vjezd do garáže, a zaparkuje tam kočárek.
Anička si naštěstí spokojeně cosi mumlá a cupuje noviny. Koutkem oka ji hlídám jako Slávka, který je zaujatý Bobem a Bobkem. Totiž byl. Kam proboha zmizel?!
"Uáááá," křičí z kuchyně. Chtěl se napít z kalíšku, který tu odložil Kuba s džusem. Chyba. Neumí to, je zvyklý na pítko a tolik vody naráz mu vyrazilo dech. Díky bohu to není nic vážnějšího. Uklidňuju a převlékám. Hodiny letí, jsou čtyři, čas svačiny. Rezignuju, není čas cokoliv ohřívat, děti dostávají čokoládové tyčinky.
Pardon, drazí rodiče. Je pět a pokus končí. Rodiče přijíždějí. Eliška odmítá jít domů, "školka" ji nadchla. Přibíhá a já se automaticky ptám, jestli chce čurat, kakat, nebo jíst. Jiná možnost mě nenapadá. "Chce se jen pomazlit a rozloučit," napovídá její máma. Aha. Ach jo. Promiň, Eliško, na mazlení s tebou fakt nebyl čas...
Rodiče jsou blažení, ale já mám dost, ruce se mi třesou a jsem ráda, že jedu domů. Uklízet byt bude majitelka. Já nemám sílu. Naštěstí až na pár lízátek přilepených ke koberci jsme nic nezničili.
V autě je klid a ticho. Jen na křižovatce, když stojím na červené, mi nějaký mladík zaťuká na okénko. "Madam, rozsviťte si světla, takhle je to na pokutu." Aha, světla... Kdybys celý den hlídal čtyři děti, taky bys na ně zapomněl, táhne mi hlavou.
Na co návrh nemyslíCo se stane v případě zranění? Zatímco ve školkách a jeslích je učitelek a zdravotních sester více, takže jedna z nich může odjet se zraněným dítětem k lékaři, hlídající matka bude na všechno sama. To znamená, že by musela mít stále v záloze někoho dalšího, kdo za ni v takovém případě zaskočí. Kdy a co uvaří? „Směna“ bude hlídající matce začínat už večer předem, kdy bude muset pro všechny děti navařit. Přinesené jídlo z domova by děti nejedly – chtějí totiž jíst totéž. Co když onemocní její dítě? Na hlídající matku bude spoléhat několik dalších rodin. V případě, že onemocní její vlastní dítě, bude si pro ně muset sehnat cizí chůvu. |
