V úvodu Petrusek s Balonem píší, že byli postaveni před „zajímavý a náročný úkol: napsat srozumitelnou a aktuální úvahu o tom, jakým směrem se pohybuje naše společnost, k jaké budoucnosti směřuje“. Přitom se však prognózy o vývoji společnosti, poukazují pisatelé, nikdy nesplnily - zvláště ne ty od „odborníků“; předpověď může být spolehlivější spíše od „básníků a spisovatelů než u vědců s příliš profesionálním, ale úzkým obzorem“. Proto prý raději zvolili žánr „diagnóza doby“.
Ambivalence, kam se jen podíváš
O knizeMiloslav Petrusek, Jan Balon: Společnost naší doby Populární sociologie (ne)populárních problémů  Obálka knihy |
Podle autorů prožíváme svět, který „lidé před námi neznali, používáme nepředstavitelné množství věcí, o nichž neměli tušení, a děláme věci, jejichž smysl by jim zůstal nesrozumitelný“. V knize analyzují témata jako nepoučitelnost z dějin, iracionalita lidského jednání, stupňující se individualismus a úpadek veřejného prostoru, politický skandál, celebrity („aneb od hrdinů k hvězdičkám“), a kladou otázky jako „je přátelství pojivem společnosti“, či obecněji: „Jsme na území, které žádní lidé nikdy neobývali a které všechny civilizace dosud pokládaly za neobyvatelné. Jsme Kolumby dějin nebo kapitány Titaniku?“.
Motivem procházejícím celou knihou Společnost naší doby je ambivalence. Tou se prý dnes vyznačují „téměř všechny procesy a produkty lidských činností“, takže „čím rozvinutější je medicína, tím většími hypochondry se stáváme“; jsme sice „nejbohatší a nejdéle žijící lidé v historii, ale stále více se bojíme“. Dnešní společnost je demokratičtější než všechny předchozí, takže i prodavačka, úředník či učitelka podle možností vyjíždějí „za hranice všedních dnů“, podle autorů ovšem „do slavných (ale jen slavných) galerií tak chodí návštěvníci, kteří ve své vlasti v žádné galerii nikdy nebyli“, a centra měst jako Florencie či Řím jsou kvůli tomu neprůchodná. A „postturistika“ se pojí s nostalgickým snem o návratu k autentickému venkovu (což je spojeno s trendem zdravé výživy), na druhé straně se projevuje nezřízeným porušování drobných pravidel, v nadměrném pití či přejídání, protože zážitky se musí stupňovat. Dneska už nestačí Řím a Vídeň, které zná každý, je nutné připravit například muzeum malomocenství v Bergenu, extrémní turistiku na Novém Zélandu, programově „nudné výlety“ v Sydney, pobyt v mučírně gestapa v Berlíně. To vše propojeno adrenalinovými sporty a fascinací kosmickou turistikou nedaleké budoucnosti.
Pohyby v kruzích
V líčení těchto ambivalentních jevů jsou autoři přesvědčiví, jen poněkud pochybuji o tom, že ambivalence je specifikem pouze současnosti. Ostatně pro pochopení dnešních jevů Petrusek s Balonem často zacházejí hluboko do minulosti a hledají poučné paralely. Kupříkladu „blbá nálada“; T. G. Masaryk formuloval roku 1926 toto: „Převrat přinesl tisícům a tisícům výhody materiální, společenské a jiné. I je pochopitelné, že mnozí chtějí ještě více, než dosáhli. Vidím právě v této náladě značnou část té tak zvané nespokojenosti.“ Zajímavě autoři také poukazují na kořeny toho, co kritizuje kupříkladu Rakušan Konrad Paul Liessmann (1953) v bestsellerovém eseji Teorie nevzdělanosti (česky 2008); byl to totiž opět T. G. Masaryk, který - již v devadesátých letech 19. století - upozorňoval na „nebezpečí proměny vzdělání v polovzdělanost“.
Cena Nadace VIZE 97 byla předána v Praze 5. října 2010 rakouskému filozofovi, kritikovi a novináři Konradovi Paulu Liessmannovi.
U některých témat Petrusek s Balonem podnikají užitečné miniexkurzy do jeho historie. Například u kategorie práce popisují vývoj od pohrdání jí v antice („Každá výdělečná činnost je nešlechetná a nehodná člověka svobodného“, tvrdil Cicero) přes její pozvolnou rehabilitaci a doby, kdy se naopak na práci pěly oslavné písně a lidé se v jejím jménu zdravili, až po současnou dobu, kdy „je důležitější, co a kolik spotřebováváš, než čím jsi, co děláš a čeho jsi dosáhl, avšak představa, že je práce matkou pokroku, zmizela v nenávratnu“. V rámci podobného vývojového kruhu autoři pojímají též historii lidských vášní. Staré křesťanské smrtelné hříchy kapitalismus proměnil v pozitivní občanské ctnosti, protože v nich našel trvalé stimuly k rozmanitým druhům ekonomické aktivity; a dosavadní ústřední ctnosti, počínaje láskou a odpuštěním, byly zavrženy jako cosi, co škodí věci; naše doba prý „jako by znovu opisovala kruh…, jako by se od ujařmené vášně a ctihodného zájmu vracela ke smrtelným hříchům, které nejenže nedokáže ovládat, nýbrž je dokonce stimuluje“.
Petrusek s Balonem záměrně dávají do kontrastu to, koho uctívaly předchozí generace a kdo je předmětem kultu dnes: „Můžeme si být jisti, že většina teenagerů ctících Madonnin kult neví nic o biblické Madoně“. Některé věty – doufejme – pisatelé zamýšleli se značnou nadsázkou, jinak bychom je museli podezírat z jisté ztráty soudnosti; kupříkladu když trudnomyslně konstatují, že „je málo pravděpodobné, že mladí absolventi našich humanitních škol své pokojíky mají vyzdobeny obrazem Komenského, nicméně velikány ducha a pravé hrdiny plakáty dobových a většinou efemérních kapel a ,pin up girls‘ tak úplně nenahradí“.
J.A. Komenský
Nekorektní a moralizující
Už ve svazku Společnost pozdní doby se Petrusek nevyhýbal moralistnímu tónu či „politicky nekorektním“ úvahám. I v novince „nekorektní“ partie najdeme. Autoři například citují ruského filozofa Nikolaje Berďajeva: „Je přece lépe, když bude menšina žít na vyšší kulturní úrovni, než aby všichni žili jako žebráci; vždyť v Božím království bude také nerovnost, neboť s nerovností souvisí každé bytí.“ Sami k tomu sugestivně dodávají: „V podmínkách českého egalitarismu zní tyto myšlenky asi dost kacířsky, za zamyšlení ale snad stojí“.
A moralizátorský tón? Ten ve Společnosti naší doby ještě zesílil. (Pro doplnění kontextu dlužno dodat, že poslední dobou Petrusek publikuje svoje úvahy i v příloze Katolického týdeníku Perspektivy. Naštěstí to neznamená, že by upadl do rigidního, fundamentalistického či ideologického vidění světa, který by se mu rozpadal na „pravověrné“ a všechny ostatní, propadlé „kultuře smrti“.) Každopádně ve Společnosti naší doby nacházíme i takovéto výroky: „Snad nám bude odpuštěno masarykovství, ale ono v té naší transformaci nejde jen o kapitál a HDP, nýbrž také o onu slavnou revoluci hlav a srdcí. K té se jaksi nemáme – nebo že by ji dávno zavanul prach nemilosrdných dějin?“
Srovnání log Nike a kongresu ODS
Na jiném místě autoři líčí, jak firma Nike začala v několika velkých amerických městech rozdávat pouličním hráčům baseballu své značkové zboží s představou, že tak budou motivovat k nákupu i ostatní. Výsledkem byly krádeže a dokonce vraždy. Z toho vyvozují: „Snaha policie ničit falešné značkové zboží nemá šanci na úspěch – kupců bude vždycky dost a chudých výrobců také. Náš svět není příliš mravný, pravda.“ Je mi tahle argumentace sice milejší, než kdyby pražská sociologická dvojice ve svém textu operovala „prohnilým nadnárodním kapitálem a korporacemi“ či Evropskou unií jako viníky všeho zla, ovšem obecný, málo říkající poukaz k morálce se v knize přeci jen vrací až příliš často a některé kapitoly kvůli tomu vyznívají rozpačitě.
Sociolog Miloslav Petrusek
Když se na jednom místě autoři ptají: „Ale cožpak každá společnost nepotřebuje – alespoň někdy – moralizátora s mravní autoritou?“, čtenáři se vnucuje představa, zda-li tím nenápadně nepoukazují sami na sebe. Tak jako Petrusek s Balonem přeceňují úlohu intelektuálů při pádu komunistických režimů (komunistická strana se podle nich „bála víc intelektuálů než pracujících“), stejně tak ji přeceňují v současnosti. Nic na tom nemůže změnit to, že alespoň pro mě osobně je profesor Petrusek jednou z největších (populárně)vědeckých tuzemských autorit vůbec. Navzdory výtkám je důvodem k tomuto mému přesvědčení i kniha Společnost naší doby.
