Ústředními postavami tehdejších událostí jsou bratranci Robert (1956), Milan (1957) a Václav (1958) Barešovi. Vyrůstali v prostředí kolotočů a poutí, patřili mezi komunitu světských. Ani jeden nedokončil základní školu, provázela je drobná kriminalita, a když už pracovali, tak v pomocných dělnických profesích u dráhy či zemědělských podniků.
Pro útěk z komunistického Československa se trojice rozhodla nikoli z ideologických důvodů, ale kvůli vidině lepší životní úrovně a nechuti jednoho z nich nastoupit do vězení.
„Ta myšlenka vznikla na začátku roku 1978, kdy se jeden z bratranců Milan Bareš vrátil z výkonu trestu, kde byl rok za drobnou majetkovou trestnou činnost. Paradoxně v den nástupu cestou do věznice spáchal ještě sérii vloupání do chat. Zřejmě se cítil být odsouzený nespravedlivě, a tak si řekl, tak ať je za co,“ popisuje pro iDNES.cz historik Martin Pulec, který se zabývá pohraničím.
Právě za tato vloupání se měl Milan vrátit do vězení 22. května 1978. „Údajně se zařekl, že už se do vězení nikdy nevrátí a začal přemýšlet, jak se nástupu do trestu vyhnout. Jednou z myšlenek byla i emigrace. S nápadem únosu seznámil dva své bratrance, kteří byli rovněž takové dobrodružné povahy,“ říká historik.
S detaily si trojice hlavy nelámala, jakýsi plán začala připravovat pouhý týden před akcí. V hrubých obrysech zněl takto: Sehnat zbraně, odjet k hranici se Spolkovou republikou Německo, tam unést autobus, cestující vzít jako rukojmí a vynutit si přejezd hranice. Jakého autobusu se zmocní, chtěli vyřešit až na místě podle situace. Rovněž zbraně si museli opatřit až po cestě.
Brzy ráno 23. května vyzvedl Robert svým trabantem oba bratrance a vyrazili vstříc západní hranici a svému největšímu „dobrodružství“. U Řevničova na Rakovnicku narazili na prázdnou hájenku, do níž se vloupali. Barešovi si odtud odnesli tři pušky a 380 nábojů. Ozbrojeni vyrazili směrem na Karlovy Vary, v podvečer už byli v Chebu, kde začali hledat vhodný autobus.
„Hrozili, že nás budou po jednom střílet“
Objevili ho poblíž rekreačního zařízení u Jesenické nádrže. V autobuse právě sedělo 39 vesměs šestnáctiletých gymnazistů z Říčan, kteří jeli na výlet do Výmaru a u přehrady měli přenocovat.
„Profesoři vystoupili a šli domluvit nocleh. Mezitím vylezli z lesa tři chlapi v monterkách s flintama a vlezli do autobusu. My jsme si mysleli, že si dělají legraci,“ vzpomíná v rozhovoru pro iDNES.cz jedna ze studentek Monika Hladová. Nástup podivné trojice na palubu sice vyvolal u studentů veselí, z toho je však vyvedly následující události.
Únosci vykřikovali pokyny a jeden z nich pro výstrahu vystřelil do vzduchu z malorážky. Barešové si posedali kolem šoféra Jana Nováka a přikázali mu, aby jel k hranici.
„Byl to obrovský šok. Záhy jsme pochopili, že to sranda není. Začali řvát a klást podmínky. Že pokud nám neotevřou hranici, tak nás budou po jednom střílet,“ vzpomíná na přepadení Hladová.
Nasadit uspávací plyn a falešnou německou hranici, přemýšleli pohraničníci:
23. května 2018 |
Těsně za obcí Pomezí nad Ohří Barešovi nechali vystoupit jednoho z chlapců, aby nejbližším esenbákům tlumočil jejich požadavky. Tedy že chtějí volný průjezd do západního Německa, jinak „všechno rozsekají“. „Pár holek si posadili před sebe a za nás se schovávali,“ líčí tehdejší rukojmí.
Po 19. hodině autobus zastavil asi padesát metrů před první hraniční závorou. Únosci k pohraničníkům opět vyslali chlapce se zprávou. Hlídka vystřelením světlice a dávkou ze samopalu signalizovala poplach.
V tuto chvíli se situace vyhrotila. „Jak vystřelili tuto salvu, tak bratranci Barešovi to brali jako útok nebo že pohraničníci ukazují svaly. A tak se rozhodli, že ukážou svaly taky,“ vypráví historik Pulec.
Bratranci několikrát vystřelili z oken autobusu. Na to jeden z pohraničníků, nad kterým údajně proletěly střely, odpověděl krátkou dávkou proti autobusu. Střely prorazily chladič a na noze lehce zranily jednu studentku. Únosci ji později propustili k ošetření.
Pasti pohraničníků a obětování řidiče
Školáci na pokyn únosců volali na pohraničníky, aby je nechali projet. „Otevřete jim závory, nebo nás všechny postřílejí!“ ozývalo se podle vyšetřovacího spisu z autobusu. „Oni sami z toho byli nesví. Asi si představovali, že to bude probíhat hladčeji,“ vzpomíná Zlatko Pastor, jeden ze studentů, kterého Barešovi pustili se zprávou pro pohraničníky.
Pohraniční stráž nyní potřebovala získat čas. Únoscům oznámila, že průjezd autobusu musí domluvit s ministerstvem vnitra. Patová situace trvala několik hodin.
Na místo přiletěl vrtulníkem generál František Šádek, tehdejší velitel Pohraniční stráže. Přinesl zprávu, že úřady na podmínky Barešů přistoupí, ale všechny studenty musejí propustit před hlavní budovou celnice. Na to bratranci přistoupit nechtěli. Navrhovali, že autobus zastaví na hraniční čáře, aby stál napůl v ČSSR a napůl v Německu, a tam rukojmí propustí.
„Dobře mne poslouchejte, zopakuji vám postup ještě jednou. Budu vás doprovázet od závory až k druhé závoře na státní hranici. Před závorou na státní hranici propustíte všechny děti a osobně vám zajišťuji přechod na druhou stranu,“ slíbil podle vyšetřovacího protokolu Šádek.
Jenže trojice bratranců netušila, že pohraniční stráž byla rozhodnuta autobus přes čáru nepustit. Podle Pulce by totiž úspěch únosců mohl inspirovat další lidi toužící opustit Československo.
„Ve hře bylo použití uspávacího plynu, který by vypustili do autobusu, avšak v té době už měl autobus většinu oken rozbitých. Pak si vzpomněli na akci Kámen z padesátých let, kdy byla vybudovaná klamná hranice, kam byli utíkající lidi přivedeni,“ vypočítává Pulec varianty, o nichž pohraničníci přemýšleli.
„Ale to jsme se pohybovali v letech reálného socialismu, tam fungovalo máloco. Takže se jim nepodařilo včas sehnat od východoněmeckých soudruhů uniformy západoněmeckých pohraničníků,“ vysvětluje historik, proč tato možnost padla.
Strážci hranice vypálili přes tisíc střel
Barešovi generálu Šádkovi uvěřili. Svoji část dohody splnili a rukojmí kromě řidiče propustili u celnice. To už bylo kolem půl třetí ráno. Poničený autobus se kodrcal směrem k hranici přímo do pasti pohraniční stráže. Vojáci totiž připravili obrněný transportér, který vjel z lesa před autobus, zatarasil mu cestu a kolem se rozestavili pohraničníci.
„Ti měli rozkaz, že pokud autobus nezastaví před obrněným transportérem, tak mají spustit palbu na kola a na motor. Jelikož v tomto typu autobusu byl motor umístěn vedle řidiče, tak tím byl odsouzen k smrti,“ říká historik.
Když se autobus přiblížil k obrněnci na zhruba dvacet metrů, pohraničníci zahájili palbu. „Touto salvou byl pravděpodobně zabit řidič, protože autobus pokračoval dál a zastavil se až nárazem o transportér,“ popisuje Pulec. Podle něj na chvíli zavládlo ticho, z autobusu se ozval jakýsi zvuk a pohraniční stráž opět začala střílet.
Autobus zasypalo dohromady více než tisíc střel. „Což ani náznakem nepřipomíná nějakou akci na záchranu rukojmích, ale spíš akt primitivní msty,“ dodává historik. Kromě šestadvacetiletého řidiče Jana Nováka, který měl doma malé dítě, střelbu nepřežil ani Milan Bareš. Zbylí dva bratranci vyvázli se zraněními.
Radši masakr studentů než pustit autobus přes čáru
Na událost režim uvalil informační embargo. „My jsme tam přespali, pak jsme celý den vypovídali a přivezli nás někdy k večeru zpátky do školy. A tam nám řekli, abychom o tom nikomu neříkali. Měli jsme zákaz o tom mluvit, takže třeba ani naši rodiče o ničem netušili,“ říká Hladová.
Pastor dodává, že vyšetřující estébáci byli vůči studentům podezřívaví. „První otázka zněla, jak jsme s nimi byli domluvení, jak to mělo probíhat a tak dále. Možná tam nějakou konspiraci viděli,“ vypráví.
Nesměli jsme o tom mluvit, vzpomíná někdejší studentka:
Vyšetřování proběhlo poměrně rychle a s jasným závěrem: Jako první spustil palbu na transportér Milan Bareš, který zastřelil i nevinného řidiče. Avšak jak upozorňuje historik Pulec, přeživší bratranci v průběhu vyšetřování změnili své výpovědi. Zatímco zpočátku se shodovali na tom, že střely začaly létat od transportéru, ani ne po měsíci se vše svedlo na Milana Bareše.
Podle Pulce jim vyšetřovatelé nabídli obchod. „Oni totiž potřebovali vyvinit pohraniční stráž z toho zásahu, při kterém zemřel nevinný člověk. A hlavně pohraniční stráž zasáhla v rozporu s tehdy platnými předpisy. Existovalo nařízení vydané právě pro tyto případy, že pokud se nepodaří vyjednat propuštění rukojmích, tak se upustí od zásahu a dopravní prostředek se pustí do zahraničí. Až pak se pokusí vyjednat návrat rukojmích i únosců,“ připomíná.
Jenže podle mrazivého svědectví Moniky Hladové byli pohraničníci připravení na hranici zmasakrovat i studenty. „Generál Šádek nám pak říkal, že dostal nesmyslný úkol zachránit děti, ale v žádném případě nepustit autobus přes hranici. Když jsme se potom ptali, co by se stalo, kdyby nás (únosci) nepustili, on prostě natvrdo řekl, že by nás museli zlikvidovat. Svedlo by se to na ně (Bareše) a v podstatě by nikdo nepřežil,“ tvrdí žena.
Že měli gymnazisté štěstí v neštěstí, se domnívá i Pastor. „Myslím, že by se to (zásah) příliš nezměnilo. Těch obětí by nejspíš bylo víc,“ odpovídá na otázku, co by se podle něj stalo v případě nepropuštění rukojmích.
Trest smrti pro únosce. Generál se stíhání po revoluci vyhýbal
I přes výpovědi Roberta a Václava Bareše, které postavily pohraniční stráž do lepšího světla, padl jeden trest smrti. V září 1978 k němu Krajský soud v Plzni odsoudil Roberta Bareše, popraven byl o rok později v prosinci. Jeho bratranec Václav vyfasoval 25 let žaláře.
Po pádu komunismu byl případ obnoven. Popravenému Robertovi byl trest posmrtně snížen. Mírnější trest dostal i přeživší Václav, což pro něj znamenalo propuštění na svobodu. Ke spravedlnosti byli naopak za smrt šoféra Jiřího Nováka pohnáni generál Šádek a další velitelé pohraniční stráže. Soudy ale případ označily za promlčený.
S tím nesouhlasil Nejvyšší soud a vrátil věc až k vyšetřovateli, který se měl zabývat už pouze Šádkovou vinou. Kvůli jeho zdravotnímu stavu však bylo stíhání odloženo. Přesto generál i poté vystupoval na vzpomínkových akcích pohraničníků. Šádek zemřel v roce 2015 a armáda mu vystrojila pohřeb se všemi poctami (více o pohřbu generála Šádka najdete v tomto článku).
Někdejší rukojmí ale snížení trestů svým únoscům nepřáli. „Myslím, že nemělo dojít k obnovení procesu. Pokládat tyhle tři za oběti socialismu bylo šlápnutí vedle. Je jedno, jaký byl režim. Byl to prostě teror,“ míní Monika Hladová.
