Proti poťouchlému bývalému pankáči Janu Zahradilovi z ODS nabízí rozvážnost bývalého socialistického profesora.
První část rozděleného sjezdu ČSSD (volba předsedy přijde na řadu až v polovině března) by tedy začala skvěle, nebýt dvou věcí.
Ta první se jmenuje cizím slovem pragmatismus či oportunismus. Česky se tomu řekne bezzásadovost nebo licoměrnost.
Projevil se sice v problému tak říkajíc vnitrostranickém a nemusel by žádného nečlena strany oranžových přátel zajímat. Jenže bezbřehý pragmatismus je zcela příznačný pro Paroubkovu politiku a leccos o ní vypovídá.
Před dvěma lety předseda oranžových prosadil – a krvácel při tom – úžasnou modernizaci. Šéfa strany nebude volit jen věrchuška, establishment, ale všichni členové. Tak se volí kandidáti na prezidenta v Americe.
Díky tomuto Paroubkovu nápadu by se ČSSD dostala do laufu a byla by o tři koňské délky před ostatními stranami. Ty volí vůdce na prefabrikovaných, snadno manipulovatelných sjezdech. Většinou je vše předem domluveno v zákulisí.
Paroubek tehdy věřil, že sociální demokracii je potřeba modernizovat, aby vyhrál volby. Teď je vyhrál, byť jenom v krajích. A touha být dobrý už není tak palčivá...
V sobotu Paroubek zavelel "plnou Parou back!" (jak se říká v lidovém vtipu) a přímá volba nebude. Proč? Protože se to zrovna nehodí.
Demokracie, byť v tomto případě pouze stranická, se tedy měří ne tím, co je správné (a přímá volba je správná), nýbrž tím, co se hodí do krámu. To vyvolává možná ostrou, ale přece jen nutnou otázku: Kdyby byl Paroubek premiérem, nesnažil by se zrušit svobodné parlamentní volby, kdyby zrovna neměl dobrá preferenční čísla?
Zrušení (či doufejme jen odložení) přímé volby předsedy, mimořádného vynálezu sociální demokracie, nepoškozuje jen tuto stranu. Kdyby našel Paroubek dost odvahy, aby prošel sítem primárek, museli by tento příklad následovat i v ostatních stranách včetně ODS.
Nestraníci právem vyčítají stranám jejich postupnou přeměnu v sekty, jejichž členové se ženou za majetkem a mocí. (A občas si dokonce přikulují dotace do nevěstinců). Otevřená volba mohla tento odsudek nabourat. Ale ČSSD, nesena na oranžové vlně krajských voleb, raději zvolila pohodlí.
Druhý stín nad ČSSD se jmenuje populismus. Naplno se projevil v takzvaném protikrizovém programu strany. Ne v jednotlivostech – některé jsou zajímavé – ale v celku. Sociální demokraté vyčítají vládě váhání tváří v tvář tsunami ekonomického propadu.
Jenže Paroubek se zkormoucenou tváří tvrdí, oč kvůli krizi přijde státní rozpočet. A hned nato vypočítává, co by udělala socdem. Dá se to shrnout do pohádky: Tomu dala, tomu dala, tomu dala, tomu taky dala, tomu dala víc a tomu dalšímu ještě víc. Sebrala by pouze lidem, kteří vydělávají nad sto tisíc měsíčně.
Paroubek nerozhazuje ze svého. Nevládne, zatím. Je pravda, že i ODS před volbami v roce 2006 slibovala nesplnitelné. V tomto případě však šéf sociálních demokratů smutně žertuje. Rozdává z neexistujících příjmů a říká tomu sociální stát.
Paroubek je schopný politik a snaží se i řečnit zajímavě (byť náznak, ve kterém se snažil shodit požár Výstaviště na ODS, byl za hranou, a tedy trapný). Jako opoziční politik má právo jít vládě nejen po krku, ale i po slabinách.
Jenže navrhovat populistická takzvaná opatření proti krizi jako vějičku na voliče je v době reálného ohrožení ne snad živobytí, ale jistě blahobytu občanů patrně nerealistické.
Paroubek věří, že když lidé zabrali na zrušení poplatků ve zdravotnictví, zaberou i na tohle.
V tomto případě však voliče podle mého podceňuje.
