Filmový rok 1968 byl nabitý událostmi. V dubnu se ve Spojených státech rozdávaly Oscary; za nejlepší zahraniční snímek Ostře sledované vlaky dostal cenu Jiří Menzel.
V květnu francouzští levicoví režiséři Jean-Luc Godard, Claude Lelouch či Francois Truffaut vyvolali kolaps festivalu v Cannes.
A v srpnu zastavily slavnou českou novou vlnu ruské tanky.
Víc škody než užitku
Pro hraný film to znamenalo pohromu na příštích dvacet let, pro dokumentaristy poslední příležitost zaznamenat pravdu. Nasnímané materiály se pašovaly za hranice, jako např. Oratorium pro Prahu, za něž Jan Němec dostal cenu v Mannheimu; kopii režisér objevil v archivu rakouské televize.
Nebo se ukrývaly: ze záběrů, jež natočil v srpnu 1968 Stanislav Milota, sestříhal Evald Schorm slavný Zmatek; i ten musel počkat na premiéru do sametové revoluce.
S normalizací se česká kinematografie propadla na dno. Do kin se řítili budovatelé atomových katedrál či lovci západních špionů, v lepším případě družstevníci a maloměšťáci z komunálních komedií.
Ale rok 1968 se na plátno kupodivu nedral. Na to, aby točili o "bratrské pomoci“, neměli žaludek ani ti, kdo jinak rezignovali, navíc horké datum strašilo filmaře stejně jako režim.
Propagandistické kousky o něm dopadly tak příšerně, že i v očích komunistů vynesly víc škody než užitku.
Tři hřebíčky do rakve
Však je také točili lidé jako Karel Steklý, o němž se traduje výrok kolegy: "Jakýpak režisér, vždyť je to oponář - byť Osvobozeného divadla.“ Steklý se dopustil celé trilogie o "krizovém vývoji“ a hned její úvod, Hroch z roku 1973, si vysloužil přívlastek "nejtrapnější v dějinách české kinematografie“. Podle vlastních slov chtěl Steklý "stvořit pamflet na rok 1968, nastavit zrcadlo jistým lidem, vyprávět o bezcharakternosti, reklamě, propagandě, která dovede poplést hlavu -ale zábavně, aby se diváci mohli zasmát“. Diváci se opravdu smáli, jenže hloupé satiře s průhlednými odkazy. Líčí, jak hroch v zoo sní pana Hrocha, jenž z útrob dál hovoří, načež "mluvícího hrocha“ zkusí parta politiků mrzce využít. Narážky jsou nasnadě: lidé sbírají zlatý poklad, hučí do nich zpěvačka, ministr, profesoři... stačí dosazovat jména aktérů pražského jara. Samozřejmě lid ve filmu pochopí, že byl klamán.
Za rok to zkusil Steklý znovu, tentokrát vážně; přesto se opět dočkal nechtěného smíchu. Ve filmu Za volantem nepřítel sleduje "nekalé živly útočící na dobré soudruhy“ mezi pražskými taxikáři. Pomýlení řidiči, které podněcuje CIA, chtějí vyšší platy, ale šéf taxislužby se zlomit nedá. Ideoví nepřátelé nosí trička se západními muzikanty a nutí k podpisům 2000 slov, leč věrní pragováci píší Brežněvovi stížnost na Dubčeka. Původně příběh sliboval i "spásu v hodině dvanácté“ - přílet Sovětů na Ruzyň, ale scéna se nakonec nenatočila, ač autorem scénáře byl obávaný šéf kultury ÚV KSČ Miroslav Müller. Zbyla však památná slova komunistického hrdiny: "Vraždit mohou, zvítězit nikdy!“
Třetí hřebíček do umělecké rakve si Steklý zatloukl roku 1975 ve filmu Tam, kde hnízdí čápi, v němž zkoumal "krizový vývoj“ na venkově.
A vzal to od 50. let, kdy jeho čestný rek v podání Jiřího Krampola zakládá družstvo, až po "útok reakce“, kdy znechucen lovem na věrné komunisty užuž vrací stranickou legitimaci. Ale nedá se a bojuje o náhradní díly, aby zvládl ohroženou sklizeň, byť je vláčen hysterickým tiskem. Ví, že dělný lid to ocení.
Vedle téhle sebeparodie vyhlíží Bouřlivé víno od Václava Vorlíčka poměrně neškodně. Jednak režisér vytěsnil z knižní předlohy nejkřiklavější hesla, jednak vsadil na komedii a Vladimíra Menšíka v hlavní roli. Ale zůstala podstata: družstvo se v chaosu roku 1968 rozpadá, neboť popletení "reformisté“ naletí zkrachovalému emigrantovi a chtějí soukromí; po televizní manipulaci však dají svému poctivému předsedovi Menšíkovi za pravdu.
Top ten maxihrůz nicméně vede dílko Vojtěcha Trapla Tobě hrana zvonit nebude. Bez normalizace by Trapl k umění nepronikl, ač přednášky na FAMU rád prokládal úslovím "Shakespeare a já“.
I jako tvrdý kádr natočil jen pár kusů, přičemž Tobě hrana zvonit nebude spojuje nejokatěji propagandu s antitalentem. Dav mladých tu lynčuje ženu nezlomného komunisty a uvědomělá prokurátorka v podání Jiřiny Petrovické při vyšetřování odhalí, kdo akci řídil. Též se tu kladou věnce padlým Rudé armády, duní písně Alexandrovců a padají perly typu "Demokracie je řád, ne chaos“.
Ať Rusové počkají
Naštěstí víc podobných věcí nevzniklo. Filmová historička Eva Pavlíková potvrzuje, že "poptávka“ po nich nebyla ani tehdy; před rokem 1989 se skoro nehrály a tento stav trvá.
"Nejčastěji, tak jednou ročně, se půjčuje Hroch, protože je nejznámější, a jen ke studijním účelům,“ říká.
Ani na prodej "hrůzy“ nejdou. Dáša Bratrychová z Ateliérů Bonton Zlín, které se staršími filmy obchodují, tvrdí, že celoplošné televize nikdy nejevily zájem o žádný - až na výjimku: "Bouřlivé víno koupila v půli 90. let Nova. Vladimír Železný pak vysvětloval, že neměl přesné zprávy.“
Ostatní kousky až nyní objevují pouze kabelové stanice.
Hrstka filmů z druhé strany barikády, jež rok 1968 zkoušely zmínit jako zašifrované podobenství, skončila v trezoru.
Náleží k nim Den sedmý, osmá noc v režii Evalda Schorma, v němž ves čelí divné hrozbě, alegorie Juraje Jakubiska o světě stiženém katastrofou Dovidenia v pekle, priatelia či školní film Vlastimila Venclíka Nezvaný host, za nějž student musel z FAMU: paralela mezi absurditou o neodbytné návštěvě v bytě a okupací země byla jasná.
Ani po listopadu 1989 nechtěli filmaři invazí drásat paměť: báli se, že v euforii nového začátku minulost diváky nezajímá. Pokud rok ’68 použili, pak v úsměvně odlehčeném retrostylu. Taková byla Báječná léta pod psa, jejichž hrdina Ondřej Vetchý vnímal okupaci v šesti letech "jako dobu šikmookých vojáků, kteří nám rozdávali patrony“. Filipu Renčovi, v jehož písničkové romanci Rebelové rozdělí tanky velkou letní lásku, byly v době invaze tři roky.
Jen Bolek Polívka mohl v Pelíškách použít vlastní zážitek. Jako devatenáctiletý hrál s ochotníky na festivalu v Hronově, potkal tam ruské herce a pozval je k sobě. Ráno, už doma, se probudil v kocovině, a matka volala - Vstávej, jsou tu Rusové. Bolek rozespale odvětil - Ať chvíli počkají. Bylo 21. srpna 1968.
. Léta nic - a teď se točí pět příběhů o invaziDlouho bylo kolem výbušného letopočtu ticho po pěšině - a najednou se do kin chystá hned pět nových příběhů s motivy roku 1968. Proč přišel zlom? "Důvodů bude víc,“ soudí Pavel Melounek ze společnosti Whisconit, producent Anglických jahod, jejichž děj se odehrává právě 21. srpna 1968. „Předně se o 40. výročí invaze začalo psát a mluvit, do omrzení se probírají magické osmičky, oprašují se domácí i mezinárodní události osmašedesátého - a celá tahle letošní atmosféra zřejmě filmaře zmobilizovala,“ poukazuje Melounek na fakt, že většina projektů už letos premiéru nestihne. Druhý důvod se týká nynější žánrové proměny českého filmu. Léta se točily převážně komedie ze současnosti - jenže diváci se jich přesytili tím rychleji, čím více stoupal jejich počet a klesala kvalita. Najednou se ve filmařských plánech objevují dramatičtější příběhy, historické látky, válka, 50. léta - a vypjatá éra srpnové invaze nemůže chybět. Roden a Preiss Také ve filmech, které se právě rodí, bude mít rozdílnou podobu. O čem jsou a kdy budou k vidění? A proč Ferrari Dino? „To byl tehdy sen snů, generační zosobnění symbolu svobody, volnosti a sladkého života,“ zmiňuje režisér slavnou sérii vozu, která vznikla k poctě Ferrariho zemřelého syna Dina. Anglické jahody, v nichž se vedle začínajících herců objeví Viktor Preiss či Nina Divíšková, přijdou do kin v listopadu. Odehrávají se přímo 21. srpna 1968, kdy student kvůli tankům nemůže odjet na jahodovou brigádu do Anglie. Místo toho vyrazí s dívkou na chatu k Davli, kde potká zběha ruské armády věřícího, že už je na Západě, neboť kolem jezdí americká a německá vojenská technika - točil se tu totiž válečný film Most u Remagenu. "Náš příběh využívá 21. srpen pro milostné drama mladých,“ věří režisér Vladimír Drha, že Anglické jahody osloví i dnešní náctileté. Polsko, disent a Šabach Hlavní role hrají Martha Issová, Miroslav Krobot, Zbigniew Zamachowski, Maciej Stuhr - a hospoda; premiéra má být 21. srpna 2009. Zemský ráj to napohled, jehož děj začíná v předvečer srpna a končí štvanicí kolem Charty 77, slibuje analýzu soukromí disidentů. Vedle hlavního páru v podání Vilmy Cibulkové a Miroslava Etzlera má postavu inspirovanou Václavem Havlem hrát Ondřej Vetchý. Režisérka Irena Pavlásková začne točit v září, premiéru plánuje na 17. listopad 2009. |
