Každá krize ústí zákonitě do katarze. Člověka i jeho stát posune skokem tam, kam by se jinak dobelhával nebo možná nikdy nedošel. Až do tragického září jsme o terorismu, biologických zbraních a bůhvíjakém dalším svinstvu jen slýchali ve zprávách z cizích zemí.
Teroristou byl pro nás víc herec David Suchet z thrilleru "Boeing 747 v ohrožení" než reálný odhodlanec. České tajné služby na stopy zla narážely, ale nebyly tak horké, aby pálily zrovna nás. Armáda se zakopávala ve svých problémech, nepřítel seděl v tanku a záškodník psal mizerné smlouvy na proviant. V krytech CO plesnivěly plynové masky.
Národ klidně spal. Bezpečnostní složky si na vlastním písečku dělaly svůj rutinní džob. Po úřednicku a zvolna. 11. září 2001 srovnalo se zemí i tenhle klid. Armáda už není pro nás hejno zelených mozků, které je nám pro kočku. Mění se v tým strážící lidi před nebezpečím - ať už má navlečené maskáče či tvář studenta snícího o konci americké nadvlády nebo podobu milionů kubíků vody.
Už jistě víme, že profesionálové takový úkol zvládnou lépe než lidová armáda. Policie, tajné služby začaly konkrétně, bod po bodu, měnit svůj zaběhaný pohled na bezpečnost země. I katastrofám lze tedy přičíst jisté plus. Probouzejí z klimbání, otevírají zatuchlé sklepy. Posilují v člověku i vědomí souvislostí.
Začali jsme se ptát, co je vlastně islám, co bílý muž provedl potomkům Mohameda. Poznáváme křehkost i nadutost euroamerické civilizace. A stejně tak po povodních pátráme, co jsme udělali přírodě, co jsme zkazili, že platíme takovou daň. Rok po útoku na symbol kapitalismu nejsme o nic víc v bezpečí, než jsme byli rok před ním.
Jsme však - tedy alespoň my neprofesionálové doufáme - na zlé chvíle lépe připraveni. Protože už věříme, že se týkají i nás. To nás posílilo. Pouze v zátylku hryže dotěrná pochybnost: ale na jak dlouho!?
