Je člověk více citlivý na extrémní teploty než jiní živočichové?
Vůbec ne, právě naopak. Člověk jako zřejmě jediný tvor žije na zeměkouli v ohromném tepelném rozmezí - od až minus 40 stupňů Celsia v Grónsku a na Aljašce k teplotám kolem plus 40 stupňů na Sahaře a v rovníkových oblastech. A umí se jim přizpůsobit, nejen vrstvami oblečení, ale i celkovou adaptací organismu. Zvířata v chladných končinách mívají buď velmi hustou kožešinu, jako třeba lední medvěd, nebo silnou tukovou vrstvu, jako například mrož či tuleň, což slouží jako výborný tepelný izolátor. I člověk mívá při narození v těle podél páteře a mezi lopatkami takzvaný hnědý tuk, který při látkové přeměně vytváří pouze teplo. Při dalším vývoji se hnědý tuk ztrácí. Je to jakási pojistka přírody proti podchlazení novorozeněte po porodu, pro případ, že by se matka nepostarala.
Co je pro nás nebezpečnější: mrazy, nebo vedra?
Naše populace - zejména starší lidé, s nemocným srdcem, vysokým krevním tlakem - jsou více ohroženi vyššími letními teplotami. Vysoká vnější teplota namáhá organismus, který musí udržovat vnitřní tělesnou teplotu například pocením. Současně každá tělesná aktivita vede k vytváření dalšího tepla. To vše zatěžuje především cévní systém, tedy i srdce. Zvýšená produkce tepla v organismu v zimě je naopak žádoucí. Dá se tedy říct, že pro naši populaci jsou vedra rizikovější než zimy, na které se umíme připravit už tím, že se teple oblékneme a doma si zatopíme.
A co když se teploty náhle změní, například rychlým oteplením nebo tím, že ze zimy odletíme do končin, kde je horké léto?
To je rizikem opět především pro starší lidi, jejichž organismus už je opotřebovanější. Nedokonalá adaptace na prudkou změnu teploty může narušit imunitní reakce, organismus je náchylnější k chřipce či rýmě, klesá výkonnost, člověk se snáze unaví.
Co se vůbec v lidském těle, vystaveném přílišnému chladu, děje?
Člověk podobně jako řada dalších savců potřebuje v těle stálou teplotu, pouze s malými výkyvy. Aby správně probíhaly chemické procesy v tkáních, zejména mozku nebo srdci. Při nízké okolní teplotě tedy potřebuje zvýšit výrobu vlastního tepla, které získává z energeticky bohaté potravy. Současně musí zabraňovat ztrátám tepla do okolí - proto se choulí, zmenšuje ochlazovanou plochu těla. Mráz vadí víc hubeným - mají méně podkožního tuku.
Typickým příkladem špatné regulace tepla je opilec. V chladu snadno zemře na podchlazení. Alkohol totiž rozšiřuje povrchové krevní cévy (proto červenání v obličeji), člověk má mylný pocit horka. Alkoholové opojení mu snižuje schopnost uvažovat, odkládá oblečení a pak v důsledku velkých ztrát tepla do okolí umrzne.
Nejdříve omrzají vyčnívající části těla, tedy uši, nos, brada či prsty. Nebezpečí tkví v tom, že omrzání většinou nebolí. Proto je při zimních túrách důležité, aby si lidé hlídali, zda v těchto částech těla neztrácejí cit, a vzájemně si ověřili, zda jim uši či nos nadměrně neblednou. Zrádný je i vítr, strhává již ohřáté vrstvičky teplého vzduchu nad kůží či pod oděvem. Ztráty tepla jsou pak mnohonásobně větší.
A co s organismem dělá velké vedro?
Tělo teplo stále vyrábí, takže se ho ve vedru musí zbavovat, aby se organismus nepřehřál. Ve velkém vedru má tedy člověk silně prokrvený povrch těla, potí se. To samozřejmě namáhá srdce.
Proč některým lidem mráz či přílišné horko vadí méně než jiným?
Obvykle to závisí na zdravotním stavu člověka. Štítná žláza nebo nadledviny vytvářejí v lidském těle hormony, které jsou nutné k překonávání stresových stavů, tedy i takzvaných tepelných. Osoba se zvýšenou činností štítné žlázy se špatně vyrovnává s vedrem, jiný člověk, s poruchami tvorby hormonů nadledvin, zase těžko snáší oba tepelné extrémy. Odolnost vůči tepelným extrémům snižuje i cukrovka, která narušuje zpracování živin v těle.
Jak se dá zvýšit odolnost vůči teplotním extrémům?
Proti chladu samozřejmě otužováním, ale zdůrazňuji, že rozumným, tedy postupným! Zvyšuje se i imunita proti běžným nákazám, posiluje se srdeční a cévní systém, vylepšuje se činnost některých hormonálních a nervových mechanismů v těle. Na horka zase platí postupné přivykání - třeba taviči u vysokých pecí se na vysokou okolní teplotu adaptují, a pak ji lépe snášejí.
