Je pro ostatní strany jednání s KSČM nepřijatelným sebepošpiněním s pohrobky Stalina, nebo respektováním hranic, které narýsovali voliči? Česká situace je zvláštní, platit může obojí, ale strany se mohou rozhodnout jen pro jedno. Proč jsme sem dospěli?
Další existence KSČ(M) byla výkupným za nenásilný průběh listopadového převratu. Komunisté pronásledovaní vidinou perzekuce mohli se stáhnout do kouta a kopat a škodit ještě víc, než činili. Bylo jich hodně, více než každý desátý občan měl rudou knížku. Na chorobné otrávení atmosféry, ne-li něco horšího, to stačilo.
I kdyby byla strana nakrásně zrušena, pevné jádro by se stejně semklo v nové straně pod mírně změněným názvem. Přítomnost komunistů na politické scéně tedy respektujme asi tak, jako registrujeme spalničky nebo nepříznivé počasí. Jejich stranu nebylo reálně možné zrušit, a neseme tedy následky této situace.
Zbývá jediné: demokraticky eliminovat komunisty ve volbách. V praxi to znamená především najít účinný způsob polemiky s nimi. Pouze romantický naivka si může myslet, že stačí stále připomínat historii komunistických zločinů.
Paměť mnohých občanů sahá bohužel tak dva roky dozadu, takže pokud má něco šanci na určitý politický úspěch, je to kritika rudého parazitování dnes, nikoli předčítání Solženicyna dávno přesvědčeným.
Kdo dokáže přesně analyzovat dobře propočítané tahy komunistického vedení kolem volby prezidenta, tedy kroky vedoucí k posílení jejich vlivu bez převzetí jakékoli odpovědnosti, trefí do černého.
Když navíc dokáže voliče věcně přesvědčit o nereálnosti dnešních komunistických slibů, nebudeme jim pak muset - sami zrudlí námahou - leštit kliky.
