Členské země EU se dnes dělí do dvou kategorií – věřitelé a dlužníci –, přičemž hlavní slovo mají věřitelé. Německo coby největší a úvěrově nejbonitnější země zaujímá dominantní postavení. Zadlužené státy platí za financování svého dluhu značné rizikové prémie, což se odráží v jejich vysokých nákladech na půjčky v celé ekonomice. Ty je zatlačily do deflační spirály a zapříčinily jejich značnou – a potenciálně trvalou – konkurenční nevýhodu oproti věřitelským zemím. Tento výsledek není odrazem nějakého záměrného plánu, ale spíše řady politických přehmatů. Německo o dominantní postavení v Evropě neusilovalo a zdráhá se přijmout povinnosti a závazky, které taková pozice obnáší. Nazývejme to tragédií Evropské unie.
Pospolu jen z ryzí nutnosti
Zdá se, že nedávné události dávají důvody k optimismu. Úřady podnikají kroky na nápravu svých chyb, zejména rozhodnutím vytvořit bankovní unii a programem přímých měnových transakcí, který by umožňoval neomezenou intervenci Evropské centrální banky na trhu suverénních dluhopisů. Finanční trhy jsou ujišťovány, že euro tady zůstane. Může to být bod zvratu – za předpokladu, že bude náležitě posílen dalšími kroky směrem k větší integraci.
Bohužel je příznačné, že tyto jiskřičky naděje rozvíjející se tragédii EU přiživují. Německo je nadále ochotné udělat nezbytné minimum – a nic víc – pro udržení eura, a nedávné kroky EU jen posílily německý odpor proti dalším ústupkům. Rozkol mezi věřitelskými a zadluženými zeměmi se tak stane trvalým.
Rozšiřující se propast hospodářské výkonnosti a politické dominance je pro EU natolik skličující vyhlídkou, že nesmí dopustit, aby získala permanentní ráz. Musí existovat způsob, jak jí zabránit – dějiny koneckonců nejsou předurčené. EU, která byla původně koncipována jako nástroj solidarity, dnes drží pohromadě jen z ryzí chmurné nutnosti. To k harmonickému partnerství nepřispívá. Jedinou cestou, jak tento trend obrátit, je obnovení ducha solidarity, který od počátku oživoval evropský projekt.
Inspiroval mě Wallenberg
Za tímto účelem jsem nedávno založil Iniciativu Open Society pro Evropu (OSIFE). Přitom jsem si uvědomil, že nejlepší by bylo začít tam, kde současná politika způsobila největší lidské utrpení: v Řecku. Lidé, kteří trpí, nepatří k těm, kdo zneužívali systém a vyvolali krizi. Osud mnoha migrantů a žadatelů o azyl v Řecku je obzvláště srdceryvný. Jejich úděl však nelze oddělovat od údělu samotných Řeků. Iniciativa omezující se na migranty by jen posílila rostoucí xenofobii a extremismus v Řecku.
Nemohl jsem přijít na to, jak k tomuto zdánlivě neřešitelnému problému přistoupit, dokud jsem nedávno nenavštívil Stockholm, kde jsem si připomněl stoleté výročí narození Raoula Wallenberga. To ve mně znovu probudilo vzpomínky na druhou světovou válku – pohromu, která nakonec dala zrod EU.
Pomník Raoula Wallenberga v Budapešti
Wallenberg byl hrdina, jenž zachránil životy mnoha Židů v mé domovské Budapešti tím, že tam založil švédské chráněné domy. Během německé okupace byl hrdinnou postavou i můj otec. Pomohl zachránit svou rodinu, přátele i mnoho dalších osob. Učil mě, že se mám s drsnou realitou spíše popasovat, než se jí pasivně podrobovat. A to mi vnuklo nápad.
Mohli bychom v Řecku zřizovat domovy solidarity, které by sloužily jako komunitní centra pro místní obyvatelstvo a zároveň by poskytovaly jídlo a přístřeší migrantům. Na pomoc přistěhovalcům už sice existuje mnoho vývařoven a aktivit občanské společnosti, avšak tyto iniciativy si nemohou poradit s rozsahem problému. Já mám na mysli zesílení tohoto úsilí.
Praktická ukázku ducha
Azylová politika EU se rozpadla. Uprchlíci se musí registrovat v té členské zemi, ve které do unie vstoupí, avšak řecká vláda nedokáže takový počet případů zpracovat. Přibližně 60 000 uprchlíků, kteří se snažili registrovat, bylo umístěno do zadržovacích objektů, kde panují nelidské podmínky. Migranty, kteří se neregistrují a žijí na ulici, napadají chuligáni z neofašistické strany Zlatý úsvit.
Příznivci řecké strany Zlatý úsvit (17. června 2012)
Švédsko učinilo z migrační a azylové politiky prioritu a Norsko si dělá starosti o osud migrantů v Řecku. Obě země by tak byly hlavními kandidáty na podporu domovů solidarity. A další lépe situované státy by se k nim mohly připojit. OSIFE je připravena poskytnout této iniciativě podporu a já doufám, že další nadace dychtivě učiní totéž. Musí to však být evropský projekt – projekt, který si nakonec najde cestu do evropského rozpočtu.
Zlatý úsvit v současnosti dosahuje politického pokroku tím, že poskytuje sociální služby Řekům a současně útočí na migranty. Mnou navrhovaná iniciativa by nabízela pozitivní alternativu založenou na solidaritě – na solidaritě Evropanů s Řeky a Řeků s přistěhovalci. Představovala by praktickou ukázku ducha, jenž by měl prostoupit celou EU.
Řekové protestují proti dalším úsporným opatřením.
Co nejdříve vyšlu do Řecka tým OSIFE pro vyhodnocení potřeb, jenž bude kontaktovat úřady – a také lidi a organizace, kteří již potřebným pomáhají – a vypracuje plán, pro nějž dokážeme získat veřejnou podporu. Mým cílem je oživit myšlenku EU jako nástroje solidarity, nejen disciplíny.
George Soros je předsedou představenstva společnosti Soros Fund Management a institutu Open Society.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
