Žena se chce rozvést se svým manželem. V našem docela bezpečném západním světě podávají ženy žádosti o rozvod, třeba proto, že jim s manželem není dobře, protože je tluče či podvádí, protože domů nenosí dost peněz nebo protože se jim prostě chce. Ale v nebezpečnější části světa - kupříkladu v Íránu - se může stát, že žena zažádá o rozvod, i když svého muže miluje, ctí a nemá s jeho výdělky problém. Hrdinka snímku režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin chce být rozvedená, aby mohla dceru vychovávat v lepším, násilím nekontaminovaném prostředí, z něhož její muž nechce odejít, neboť cítí povinnost pečovat o svého otce s Alzheimerovou nemocí. Na úvod tak vzniká silné morální dilema, zda má být prioritou důstojný odchod rodiče ze života, anebo klidné dospívání dítěte. Pozitivní je, že tuto Sofiinu volbu film nevyřeší.
Sandra Bullocková předává zlatou sošku Asgharu Farhadímu, režisérovi íránského filmu Rozchod Nadera a Simin, který se podle očekávání stal nejlepším cizojazyčným snímkem.
Ženám v bezpečném západním světě bývá vyhověno: jsou od svazku osvobozeny a na cestu často dostávají slušné procento toho, co jejich manžel vydělal za dobu, kdy žili společně. Ženám v Iránu se soud pod vousy pohrdlivě vysměje: rozvedeny většinou nejsou, protože jejich důvody nejsou seznány jako pádné. Zbývá jim čekat, muži jsou jedinými hybateli jejich bytí.
Rozchod Nadera a Simin načrtává, v jak odlišných pozicích žijí v různých místech ženy. A jak odlišně své vyhlídky samy vnímají a hodnotí: jednu omezuje, že jí manžel nedá peníze na klubové fitko, druhou neomezuje, že nemůže dělat téměř nic, třeba ukázat vlasy.
O knizeRozchod Nadera a Simin Írán, 2011, 120 min |
Vylíčení současného Íránu ve filmu Rozchod Nadera a Simin je pro nás znepokojivé. Ta země na první pohled nevypadá jako oblast, kde by nefungovala lidská práva, kde by žena nemohla říci svůj názor. Ale když jdeme hlouběji, zjistíme, že vyslechnutí ženy u soudu je pouhou formalitou. Její slovo na konečný rozsudek nemá vliv, ať by řekla cokoliv. Tento pokrytecký stav - povrchová nápodoba sociálního systému - je depresivnější než tvrdá diktatura, protože se tváří, že věci jsou v pořádku. Onen nelidský rozměr přitom není na první potkání viditelný.
Krasavec, který míří ukazováčkem do hroznu fotografů, je člen poroty, herec Jake Gyllenahll. Vezměme to ale zleva od nizozemského fotografa a filmaře Antona Corbijna. Vedle něj se krčí íránský autor opěvovaného snímku Rozchod Nadera a Simin Asghard Frahadi. Po levici Gyllenhaala stojí herečka Charlotte Gainsbourgová, britský režisér a předseda poroty Mike Leigh, německá herečka a zpěvačka Barbara Sukowa, francouzský režisér Francois Ozon a alžírský tvůrce Boualem Sansal.
Takový vzdělávací program
Film Rozchod Nadera a Simin v tuzemsku supluje nedostatečnou publicistickou a zpravodajskou reflexi íránských poměrů. Velmi silně také může stimulovat myšlení někoho, kdo se chce zabývat dvojakostí kontrastů západního a východního světa.
Na plátně nevidíme žádný obecný společenský nebo politický jev. Dostáváme se za zavřené dveře obyčejné domácnosti. Nabíráme informace o tom, jak to zřejmě v Íránu chodí: kvůli čemu se páry přou, jakým způsobem argumentují, čeho si cení na sobě samých a čeho na těch druhých. Většina zobrazeného není konzistentní s žebříčky hodnot západního člověka.
Sdělení filmu neleží v zobrazení nějakého konkrétního problému – jde o náhled na místní konvence, morálku, zásady. Takový efekt může mít pouze práce domácího umělce. Ačkoliv by americký nebo evropský filmař by mohl íránské prostředí sebelépe nastudovat, tak by tamní zvyky chtě nechtě konfrontoval se západními hodnotami. Íránský umělec nemá potřebu soudit, nýbrž zobrazovat, dokumentovat. Je to logické: nemá moc důvodů soudit něco, co zná ze svého domova – jen by tak domácího diváka trápil jeho domácím utrpením. On to chce spíše v reálné nahotě ukázat někomu dalšímu.
Co je vlastně morální
Rozchod Nadera a Simin vyznívá jako diskusní fórum: režisér nikomu nedá za pravdu, divák musí volit sám. Postavy vždy sedí v nějaké místnosti a debatují; co je správné ve vztahu k rodině, k jim samotným, ke Koránu, k manželovi. Vlastně k čemukoliv. Obhajoba relevance chování je základním tématem. To je zajímavou protiváhou k mainstreamové americké kinematografii, v níž téměř nikdo o sobě nepochybuje. Všichni jsou o sobě arogantně přesvědčení. Sami před sebou si připadají skvělí. Iránský film promlouvá o pokorném vnímání a myšlení.
Berlinale 2011 - z filmu Rozchod Nadera a Simin
Děj Rozchodu Nadera a Simin dochází k situacím, na něž si člověk se západním způsobem uvažování má potřebu udělat názor. Po neúspěšném rozchodu žije pár odděleně. On se snaží pracovat, pečovat o otce s Alzheimerovou chorobou a vychovávat dceru. Ona na něj „ženskými zbraněmi“ působí, aby dceři nebránil v lepším životě. Když muž pečovatelku obviní, že ho okradla, stává se tamní optikou pohledu odsouzeníhodným, neboť nemá důkazy – my bychom řekli pouze, že prostě neměl pravdu. Když zaměstná ženu, které to nepovolil její muž, je v naprostém rozporu s místní morálkou – naším ekvivalentem by třeba bylo, kdyby někdo ponižoval duševně nemocného. Když ho vlastní dcera přistihne při lži, je to, jako by pro ni umřel. Když kdokoliv zlehčí zbožné chování, jako by přestala být jeho existence relevantní.
Styl filmu nemohl Asghar Farhadi zvolit lépe: je jednoduchý, přesný, věcný. Budete mít pocit, že jste neviditelní, že sedíte přímo vedle diskutujících postav. To, co je pro jednoho nudné, vytváří pro druhého nerušenou platformu k vnímání postojů jednotlivých postav filmu. Jakoby mluvily s vámi. Kdyby byla obrazová stránka kompozičně chaotičtější a technicky syrovější, mohli bychom snímek považovat za jakousi íránskou variantu známého dánského kinematografického přístupu zvaného Dogma.
Samé nezvyky
Sledujete, co znamená skutečná víra a přesvědčení; jak to vypadá, když je soudobý člověk skutečně zavázán svému Bohu a svaté knize definující zbožné chování. Sledujete jednání člověka, pro něhož je nejvyšším vnitřním řádem morálka; to, aby se sám na sebe mohl podívat ráno do zrcadla. Sledujete ženu, která konstantně trpí, ale nebere to jako křivdu, nýbrž jako běžnou realitu – nikdy by si na svůj úděl neztěžovala. „Ženě zde zbývá jen čekat“. Sledujete jednu scénu za druhou, jeden dialog za druhým, který není z vašeho světa. Proto je tento film tak fascinující.
Berlinale 2011 - z filmu Rozchod Nadera a Simin
A do toho režisér vnáší element, který dobře známe: zmatená dospívající dívka, která neví, jakému rodiči stranit, jakého si vybrat; kterému podat ruku a kterému ukázat záda. Zde jako by chtěl režisér Farhadi ukázat, že tak odlišní nejsme - že si děti jako rukojmí pro řešení problému bereme v Česku, New Yorku i v Íránu. Kritika morálky současného člověka.
Při nahlédnutí hodnot a konvencí východního člověka začne západnímu divákovi docházet, že ona rozdílnost není dána nějakou opožděností demokracie a vývoje východního světa, nýbrž její kořeny jsou hluboce zapuštěny v tradici. Rozchod Nadera a Simin ukazuje, že ony prvky chování a jednání, nad nimiž se západní člověk pousměje, dávají smysl – smysl by naopak nedávalo, kdyby se jich Íránci vzdali, protože jim to takzvaně vyspělejší Američané doporučují. Kdo chce v této válce světů hledat společné prvky, bude se muset spokojit s tím, že muži jsou všude na světě ješitní a od své pravdy nikdy neuhýbají. Postava Nadera je účelně napsaná tak, abychom nevěděli, zda jeho hrdost je věcí mužského ega, či vnitřních morálních zásad.
Dráždivý stimul
Íránský divák si dílo Asghara Farhadiho zřejmě škatulkuje coby „film ze života, který se nebojí ukázat to nepěkné ze všední reality svého národa“. U nás se tomuhle snaží přiblížit Robert Sedláček, když zobrazuje tuzemský politicko-správní systém prohnilejší než prošlý hermelín. Tak jako se Rozchod Nadera a Simin dívá na íránskou všední realitu, tak před lety Americká krása popsala směšné a smutné stránky amerického snu, ono přesvědčování sebe sama, jak jsme šťastní a dokonalí. Právě proto, že Rozchod Nadera a Simin zůstal lokálním - se západními hodnotami se zkrátka nekonfrontuje - je ideálním vývozním artiklem. Jak artové festivalové ceny, tak komerční Oscar to jenom potvrzují.
Berlinale 2011 - Asghar Farhadi s cenou za film Rozchod Nadera a Simin
Berlinale 2011 - Asghar Farhadi s cenami za film Rozchod Nadera a Simin
Však také snímek Asghara Farhadiho působí, jako by byl s tím edukativním záměrem natáčen – jako by primárně měl být pro neíránské publikum. Něco takového je funkční ve světě, v němž nejsme zvyklí, že za vlastní přesvědčení by člověk umíral, nebo na to, že žena nemůže pomoci pomočenému dementnímu muži, aby její chování nebylo náhodou vnímáno jako sexuální. Tyto podněty jsou pro nás znepokojivé, nutí nás ptát se sebe sama, jak je možné, že něco takového dnes vůbec existuje. Íránského diváka by zřejmě více dráždily a vzrušovaly klipy Lady Gaga.
Berlinale 2011 - vítězky ženské herecké kategorie z íránského filmu Rozchod Nadera a Simin
