Nějaký zrádce ve vládní koalici se už najde. Vládu může potkat cokoliv.
Klidnou tvář má dnes snad jen Špidla. Věří, že vláda vydrží, protože má ještě mnoho užitečného před sebou. Vydržet může, nikoliv ovšem z nějakého ušlechtilého důvodu, nýbrž proto, že účastníci celé krize si netroufají dohlédnout konců - co se stane, když se z vládní hromady vytáhne břevno?
Kam se celá hromada sesype? A koho zavalí? Gross je na rozcestí. Dá mu ještě život tak lákavou šanci stanout v čele vlády? Ale co když je to šance danajská - Gross stane na vrcholu a na podzim padne s rozpočtem?
Má si počkat na jindy? Za dvanáct let, za čtyři? Grossovo stranické a vládní předsednictví bylo by symbolické: nejoblíbenější mladík, jehož politika krom líbivosti nepředstavuje nic. Přesněji: nic o ní nelze říct, protože žádná není. Nebýt - to je v dnešní krizi velká přednost, která může nic vynést až k výšinám.
Dobře se mají i lidovci. S odborností jim vlastní řeší otázku, zda už je čas přepřahat a koho při přepřahání poslat do politického ústraní. Trápení unie je jiného druhu: jak umřít? A koho vzít s sebou do zapomnění? Nezapomínejme na Miloše Zemana.
Vždyť právě u jeho prezidentské kandidatury prohrál Špidla svou budoucnost. Špidlův pád je jistě sladkou odměnou, ale Zemanův velký návrat se očekávat nedá. České hvězdy nelétají po stále stejných drahách.
Můžeme se ale dočkat rozštěpení ČSSD na dva kusy: Zemanův a Grossův. Co prožíváme, je svého druhu "Sarajevo" vládní koalice se tříští pod tlakem vlastních zrad. Pokud se nestane nic, budeme mít před očima vládu - mátohu neschopnou nikoliv snad dobrého vládnutí, nýbrž i vládnutí špatného.
Čím by chtěla ty dva roky do voleb vyplnit? Kymácením? Čekáním? Dva roky to asi nebudou. Už na podzim přijde nová krize - rozpočet. Jeho nástin je už teď katastrofální. Osvětluje význam Špidlových reforem: nijak se do něj nepromítly.
Dnes večer budeme asi vědět vše o Špidlovi i Grossovi. Ale i to bude málo. Odpověď na otázku, jak se má u nás vládnout, se jen tak nedozvíme.
