V minulosti však prudké protizápadní obraty Ruska opadávaly, obvykle jednoduše z nezbytí, jakmile se vztahy propadly až na dno. Tentokrát to neplatí. Právě naopak, zhoršování vztahu si v současnosti vytvořilo vlastní dynamiku.
To má čtyři důvody. Zaprvé, "prohra" studené války a spolu s ní ztráta postavení impéria a supervelmoci vyvolala v kolektivní mentalitě ruské politické třídy dosud nevyřešenou krizi. Ruští předáci stále považují Západ za fantomového nepřítele, proti němuž na odpor byly oživeny všechny tradiční mýty ruské zahraniční politiky.
Zadruhé, na konci druhého prezidentského období Vladimíra Putina už byly modernizační sny Ruska v troskách. Modernizace se jednoduše ukázala jako další přerozdělování majetku ve prospěch těch nahoře, zejména těch, kdo pocházeli z petrohradské radnice a Federální služby bezpečnosti (FSB). Obrázek Západu jako nepřítele se stal jedinou ideologickou omluvou Putinova modelu korporativního státu.
Zatřetí, prudce rostoucí cena ropy vštípila obyvatelům Kremlu přesvědčení, že jsou všemocní. Dnešní Rusko, považující se za "velký energetický stát", se směje své dřívější skromné tužbě dostihnout co do životní úrovně maličké Portugalsko.
Konečně, řada chyb a smolných klopýtnutí Západu, krize v transatlantických vztazích, nouze o výrazné vedení a narůstající hrozba islámského fundamentalismu (jak na Středním východě, tak v Evropě), to vše přivedlo ruské lídry k přesvědčení, že Západ je potápějící se lodí, kterou je třeba co nejdřív opustit.
Rusko je na lodi
Třebaže toto přesvědčení má bohužel jistou platnost, je třeba přidat jedno velice důležité upozornění: Rusko je součástí této lodi. Rusko sice může koketovat s Hamásem, Hizballáhem a Íránem a připomínat arabskému světu, že Sovětský svaz mu pomáhal v rozvoji a nabízel ochranu v Radě bezpečnosti OSN. V očích islámských extremistů je ale Rusko součástí "satanského" Západu – ba jeho nejzranitelnější částí. Takže právě Rusko, charakteristické stoupající porodností mezi svými muslimskými obyvateli, je nejlákavější co do expanze a převzetí.
Ruskou sebevražednou konfrontaci se Západem ale lze zastavit a jednou provždy ukončit stovky let starou debatu mezi západníky a slavjanofily. To však bude záviset na úspěchu Ukrajiny na cestě evropského rozvoje, kterou si zvolila během oranžové revoluce na přelomu let 2004 a 2005.
Je to na Ukrajině
Ukrajina skutečně představuje hrozbu, ale ne pro ruskou bezpečnost, jak tvrdí kremelští propagandisté. Skutečné hrozbě čelí putinovský model korporativního, autoritářského státu, nepřátelského vůči Západu. Vždyť pro obyvatele Kremlu je otázkou života a smrti, aby země, jež kdysi bývaly součástí Sovětského svazu, ale zvolily si jiný model rozvoje – nejpřednějším příkladem je právě Ukrajina –, nikdy nezačaly být pro běžné Rusy přitažlivé.
Příklad, který představují pobaltské státy, Kreml příliš neohrožuje, protože se pokládají za země ruské duši vzdálené. Ostatně v sovětských filmech bývali herci z Pobaltí obsazováni do rolí nacistických generálů a amerických špionů. Naproti tomu Ukrajinci jsou ruské kultuře a ruskému smýšlení blízcí. Když se oni rozhodli jinak, proč my nemůžeme udělat totéž?
Úspěch Ukrajiny bude znamenat politickou smrt putinismu, oné odporné ideologie "kapitalistů z KGB". Pokud Ukrajina se svou evropskou volbou obstojí, pokud ji dokáže uvést do života, mohla by vyřešit otázku, která už stovky let mučí ruskou kulturu: Rusko, nebo Západ? Nejlepším způsobem, jak dnes pomoci Rusku, je tedy podporovat tvrzení Ukrajiny, že patří do Evropy, a její instituce. To ovlivní ruské politické smýšlení víc než cokoli jiného.
Pohltí Čína ruský Dálný východ a Sibiř?
Vždyť pokud dalších 10-15 let přetrvá ruský protizápadní stihomam a kremelská eurasijská vidina, Rusko se nakonec dožije toho, že Čína pohltí její Dálný východ a Sibiř. Ba oslabené Rusko, tento Putinův odkaz, pak přijde i o Severní Kavkaz a Povolží, jichž se ujmou tamní rostoucí muslimské populace.
Zbývající ruské území by pak nemělo na vybranou a muselo by se připojit k Ukrajině, která by se do té doby už měla stát úspěšným členem Evropské unie. Po tisíci letech by Rusko obešlo kruh a po bloudění po stezkách mongolských hord, impéria, komunismu a fraškovitého putinismu by se vrátilo ke Kyjevské Rusi.
Rusko má tedy teď na vybranou: ukrajinský plán A, nebo ukrajinský plán B.
© Project Syndicate, 2008.
