Hodně se mluví o informační společnosti, o světě informačních technologií, ochraně a ceně informací, a bylo by jistě dobré vědět trochu přesněji, co že to ta informace vlastně je. Jistě, každý má nějakou intuitivní představu. Zpravidla tuší, že informace je něco, co se dovídáme, případně jakýsi podivný druh zboží nebo majetku, kterého používáním neubývá, naopak se jím obvykle zhodnocuje. Jenomže současně někde v koutku duše tuší, že když už s informací pracují matematici, tak o ní budou mít nejspíš trochu přesnější představu - asi ji dovedou nějak lépe definovat, měřit a vůbec ji nějak dost přesně používat. Co si o tom všem má myslet člověk, který na to trochu módní slovo naráží v novinách? Co vlastně mají nějaké bity a Byty (čti "bajty"), nebo dokonce nějaké posloupnosti nul a jedniček společného se vzkazem "Večeři máš v ledničce"? To je přece také informace - a jaká! Především si řekněme, že měření informace samo o sobě může znamenat dvě různé věci. Buď z nějakých důvodů potřebujeme změřit, jak je nějaká zpráva "dlouhá" - kolik zabere místa v nějakém skladišti zpráv (na papíře, na žulovém pomníku, na magnetofonové pásce, na disku počítače), nebo jak dlouho bude trvat, než ji dodáme od odesilatele k příjemci (jak dlouho ji budeme volat z kopce na kopec nebo telefonem, kolik "místa" zabere v drátech nebo v éteru). Takto pojaté množství informace nemá co dělat s obsahem zprávy může se týkat oné večeře v lednici stejně jako vyhlášení války. Je to čistě otázka množství nějakých signálů, písmen nějaké abecedy. Protože ta úplně nejjednodušší abeceda potřebuje dvě písmena (pozor, není to populární morseovka, ta má tři "písmena" - tečku, čárku a mezeru), stalo se zvykem přepočítávat jiné zprávy právě na zápis ve dvojkové abecedě. Ostatně, odpovídá to i digitální podobě současné sdělovací techniky. Docela jiná je otázka, kolik novinek nám některá zpráva přinesla, kolik nového jsme se z ní dozvěděli. Tím se, mimo jiné, zabývá teorie informace. Našla poměrně jednoduché měřítko i docela nematematicky asi všichni cítíme, že zpráva o tom, co jsme stejně čekali, nám nic nového nepřinesla. Že tedy informační přínos zprávy bude nějak souviset s pravděpodobností, se kterou ji očekáváme - přesněji řečeno, že jí bude nepřímo úměrný: čím vyšší pravděpodobnost očekávání, tím menší informace. Aby se s takovou informací přirozeněji počítalo (aby se dala sčítat tam, kde se pravděpodobnosti nezávislých jevů při současném výskytu násobí), vstupují do hry ještě logaritmy, tím už si ale běžný uživatel nemusí lámat hlavu. To podstatné na celé věci je něco jiného. Přírodní a technické vědy začínaly s tím, že měřily a vážily hmotný svět. Do toho informace, alespoň zdánlivě, příliš nepatří. Vždyť co už může být nevažitelnějšího než sdělená povědomost. A přesto, když už to bylo zapotřebí, se rozumný a hlavně přirozený způsob měření tak subtilního objektu našel. Ukazuje to ještě něco jiného - věda postupně rozšiřuje svůj zájem z hmatatelných objektů na vztahy a procesy mezi nimi, tedy na něco, co se původně moc měřit a hmatat nedalo. I na to si budeme muset v informačním světě zvykat.
Autor je ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd
Autor je ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd
