Nejdřív Kosovo, teď Haag. V obou případech byla v zájmu spravedlnosti a lidských práv popřena suverenita státu a imunita jeho hlavy, což byl základ mezinárodního práva.
Ale kosovská "humanitární intervence", kdy státy vojensky zasáhly, protože chtěly zastavit genocidu, válku o Kosovo dlouho nepřežila. Přišlo umírání ve Východním Timoru, v Kongu, Sieře Leone. Vždy se zasáhlo příliš mírně, příliš pozdě.
A proč? Na zásah nebyla politická vůle, dostatečně rozčilené veřejné mínění, peníze, vhodná situace nebo se prostě umíralo příliš daleko. Tak vypadá reálná politika.
A podobně narazí i naděje, že hlavy států se budou muset zodpovídat i ze zločinů proti vlastním lidem. Pohled na Miloševiče před soudem naplňuje mnoho srdcí nadějí ve spravedlnost. Vypadá to, že teď stojí na nezpochybnitelných, všeobecně platných principech. To hřeje.
Ale hned začne mrazit, to při přemýšlení, kdo může pohnat do Haagu například Saddáma Husajna. Nebo Putina za Čečensko. Nikde se neskrývá, cestuje - teď jej zrovna George Bush pozval na svůj ranč. Jenže spravedlnost nemůže být ani účelová, ani nemůže mít dvojí metr. Morálka se však vždy musí nějak protnout s pragmatismem.
Haag ukazuje, že spravedlnost není přece jen slepá - ale z jiného důvodu, než si člověk myslí. Je to prosté: Miloševič byl právě v dosahu, proto si ho vybrala. To, že stanul před soudem, ukazuje jen to, že naděje na spravedlnost je větší. Nikdy ji však nebudou mít všichni.
