Dějiny se snadno mohly vyvíjet jinak a téměř tomu tak opravdu bylo. Berlín před 20 lety.

Dějiny se snadno mohly vyvíjet jinak a téměř tomu tak opravdu bylo. Berlín před 20 lety. | foto: Reuters

„Co by kdyby?“ roku 1989. Nejen v Berlíně zasáhla do dějin náhoda

  • 2
Někdejší vedoucí východoevropské sekce amerického týdeníku Newsweek vzpomíná na to, co před dvaceti lety zažíval v Berlíně a dodnes mu některé skutečnosti připadají trochu jako zázrak.

Ta scéna se celé týdny přehrávala na televizních obrazovkách po celém světě, jako by šlo o bleskovou zprávu: rozradostnění Berlíňané tančí na nechvalně proslulé zdi, která byla před 20 lety, 9. listopadu 1989, svržena. "Die Mauer ist weg!" volali lidé a zatínali ve vzduchu pěsti před kamerami u Braniborské brány. "Zeď je pryč!"

Bezpochyby je to jeden z nejproslulejších záběrů dvacátého století. Zejména pro Američany to byl výstižný emblém vítězství ve studené válce. Pokud jste však oné noci byli u toho, jako jsem byl u toho já v rámci své práce pro Newsweek, je pro vás tento okamžik méně jednoznačný, obzvláště s odstupem dvou desetiletí. Jednoduše řečeno se dějiny snadno mohly vyvíjet jinak a téměř tomu tak opravdu bylo.

Popletený mluvčí

Egon Krenz, komunistický šéf Německé demokratické republiky, to označil za "fušeřinu". Devátého listopadu pozdě odpoledne si právě vychutnával vzácný okamžik vítězství, když se u něj zastavil stranický mluvčí Günter Schabowski. "Mám něco oznámit?" zeptal se nevinně. Krenz zaváhal a pak mu podal tiskovou zprávu. Ta ohlašovala významnou iniciativu, kterou Krenz o pouhých pár hodin dříve protlačil parlamentem a již svéhlaví lidé v ulicích požadovali už celé týdny: právo cestovat. Krenz jim hodlal toto právo poskytnout – ale až nazítří, 10. listopadu.

Günter Schabowski na tiskové konferenci 9. listopadu 1989.

Schabowski neměl o této klíčové okolnosti ponětí, a tak šel a v dnes již proslulém vystoupení oznámil světu zmíněnou zprávu. "Kdy to vstoupí v platnost?" tázali se reportéři. Zmatený Schabowski opominul mimořádně důležitou okolnost, totiž datum. "Sofort," oznámil tedy. "Ihned." Dílem okamžiku byly škody napáchány. Užaslí východní Němci se nahrnuli k hraničním přechodům na Západ jako lidské moře. Pohraničníci neobdrželi žádné instrukce a nevěděli, co mají dělat, a tak hranice otevřeli. Zbytek už je historie.

Lidský osud vždy utvářela náhoda. I tak stojí za to položit si otázku: "Co kdyby to tehdy Schabowski nepopletl?" Představte si, že by Krenzovy zákony o cestování vstoupily v platnost spořádaně a efektivně, jak se na Němce sluší a patří. Striktně řečeno by zeď nebyla padla. Byla by otevřena, nikoliv prolomena. A učinili by to komunisté, nikoliv lid. Změna by možná nepřišla v podobě revoluce, nýbrž evoluce. Byli by Krenz a komunističtí reformátoři, kteří se dostali k moci o pouhých pár týdnů předtím, schopni lidové nepokoje usměrnit či dokonce rozptýlit? Mohly by dnes namísto sjednoceného Německa stále existovat Německa dvě, východní a západní?

Hru na "co kdyby?" lze hrát donekonečna. Nebýt dramatu oné noci u zdi se všemi jeho podnětnými výjevy, uskutečnila by se o týden později sametová revoluce v Praze? Našli by Rumuni odvahu povstat o měsíc později proti Nicolae Ceauşescuovi? Možná by se východoevropská domina byla zhroutila jinak. A několik by se jich možná nebylo zhroutilo vůbec.

Rovnováha Slunce a Měsíce

Osmačtyřicet hodin poté, co se na zeď vyšplhali první Němci, stál jsem v mrazivé noci s několika tisíci Západoberlíňany v rozbahněné krajině nikoho, totiž na Postupimském náměstí v srdci předválečného Berlína. Zhruba o vzdálenost jednoho fotbalového hřiště dále se pod zem jemně zařezával pahrbek Hitlerova bunkru. Jedna východoněmecká stavební četa právě vybourávala do zdi nový průchod a šlo jí to těžko. Obrovský jeřáb se snažil zvednout třiapůlmetrový plát a škubal s ním tam a zpátky jako dinosaurus trhající kořist. Nakonec plát povolil, zvedl se nad dav a začal se pomalu otáčet, jako by visel na šibenici.

Pohled na Braniborskou bránu v době, kdy stála Berlínská zeď. Brána patřila k východoněmeckému území a byla civilistům nepřístupná.

Televizní reflektory osvětlovaly jeho rozpraskaný povrch počmáraný grafitti. Na tomto kusu pomalovaného betonu byly zastoupeny všechny nevyřešené konflikty Evropy: neonacistický hákový kříž, surrealistické tváře Evropanů, kteří zahynuli během války, holocaustu a čistek tajné policie. Nejvýraznější však bylo jedno slovo: Freiheit. Svoboda.

Jak je zvláštní, že to byl právě tento plát, toto slovo a tento večer. Když se na západě setmělo a obrovské a dokonale oranžové slunce se začalo vpalovat do obzoru, vyšel na východě chladný, modravě bílý měsíc, jenž byl stejně dokonale plný a kulatý jako slunce. Jako by byla obě tělesa v rovnováze, pohybovala se na neviditelné ose a Berlín se vznášel mezi nimi jako jejich zavěšený středobod. Freiheit. Téměř to stačilo k tomu, aby člověk začal věřit v osud – tam, v oné strašidelné krajině duchů.

Orchestr individuálních rozhodnutí

O dějinách často přemýšlíme jako o něčem nevyhnutelném, jako o vyvrcholení obrovských drtivých sil, které mohou vést jen k jedinému osudu. Jak mi však sdělil jeden z organizátorů tehdejších masových protestů, realita roku 1989 byla taková, že "události se mohly kdykoliv, v kterémkoliv okamžiku začít ubírat jiným směrem".

Proč se to stalo takto, a ne jinak? Odpověď se zřejmě nachází v bezpočtu individuálních rozhodnutí v klíčových okamžicích, v nahodilých projevech lidské neuspořádanosti, jako byla Schabowského "fušeřina", tak malá a tak pochopitelná, a přesto tak přelomová. Byla mezi nimi i rozhodnutí odvážných demonstrantů vyjít do ulic a promluvit – případně, jak mi prozradil onen konkrétní demonstrant, nemuset příští generaci vysvětlovat: "Seděli jsme a čekali." Lidé tančící před dvaceti lety na zdi své rozhodnutí učinili.

© Project Syndicate, 2009.

o autorovi

Michael Meyer, v roce 1989 vedoucí německé a východoevropské sekce týdeníku Newsweek, je autorem knihy The Year That Changed the World (Rok, který změnil svět).


Video