Občanská společnost civilizovaných zemí chápe homosexuály jako normální lidi. Těch, kdo v různých parlamentech horlí o prasečinách, ubývá a jsou pro smích. Londýnem nedávno pochodovali homosexuální policisté v uniformách. Vzbudili sympatie.
Nikdo nemůže chtít po kněžích, aby se k nim s křepčením přidali. Podobně nikdo nemůže chtít po kardinálovi, aby zahajoval heterosexuální Love Parade nebo CzechTek. Církev není a nemá být spolkem kavárenských liberálů. Má smysl jen tehdy, když lidem připomíná, že každodenní rozkoše nejsou smyslem lidského bytí. Že duch a dobro pořád ještě jsou, i když se to někdy v tomto slávou omámeném světě nezdá. A že je i hřích. Že Bůh vidí, když ubližujete a podvádíte sami sebe i druhé.
Jenže jaký podvod a jaká ničemnost je v tom, když žena či muž tíhnou k partnerovi stejného pohlaví? Mojžíš říká, že mají být odpraveni jako sodomité. Ale Kristus, pokud tomu aspoň trochu rozumím, příliš nemilosrdné zákony zahladil zákonem lásky.
Sňatky či zapsané svazky homosexuálů nejsou příznakem zkažené doby. (Proti zkaženosti nechť je horleno, to ano.) Naopak. Jsou příznakem toho nejlepšího v moderní sekulární společnosti.
To jest tolerance, úcty k druhým, ať jsou jací jsou. Touhy po tom, aby všichni měli rovné šance. Na téhle době je mnoho shnilého - církev má co tepat. V případě homosexuálních svazků se však zásadně mýlí. Žádá po jedněch lidech to, co nežádá po druhých - aby byli svatí.
