Ty záběry jsou stále děsivé. Ale opakování a čas jim nepřidávají na síle, nýbrž na všednosti. Kdo se dnes dojme nad záběry vyplouvajícího Titaniku? Přitom když běžely roku 1912 v kinech, celé sály prý plakaly.
Čím častěji mrakodrapy uvidíme, tím větší je riziko, že se z nich stane jen suvenýr doby, cosi jako katastrofa vzducholodi Hindenburg. Už nebudeme přemýšlet, co to znamená. Loni mnozí říkali, že americké tragédii nemohou uvěřit, protože příliš připomíná film. Teď je třeba počítat s tím, že to budou brát stále více jen jako film.
Ale bude to sebeklam.
Teroristé stále existují. Rok uplynul a my si musíme přiznat, že nevíme, kde jsme. Jsme už na troskách Říšského kancléřství, nebo teprve u Stalingradu? Nebo zatím padly jen první zkušební salvy? Jedenácté září je přirovnáváno k Pearl Harboru.
Avšak rok po přepadení Havaje už Američané bojovali v Pacifiku a severní Africe. Zato teď ani nevědí, kde bojiště zrovna je. A kdo je vlastně nepřítel? Bin Ládin a teroristé? Radikální fundamentalisté? Islám? Irák? Když se spojí zapomnění a nepřítel, který o sobě nedává slyšet, vzniká veřejné anestetikum, takový rajský plyn.
Hrozbě, která stárne a neopakuje se, začínají vypadávat zuby. Loni byla hrůza i hrozba, letos se nám připomíná už jen hrůza. Člověk už je takový a řekne si: Dobrá, tak zase za rok, pustíme si film a možná ještě jednou budeme držet minutu ticha. Ale tak lehce z toho nevyklouzneme.
Teror se nevybil 11. září. Neskončilo to. A co je horší: týká se i nás. Když myslíme na teror, vybaví se jen lidé zabití přesně před rokem. Ale v mezičase zahynuli také němečtí turisté v Tunisku (nebyli jste tam náhodou letos na dovolené?), francouzští montéři v Karáčí (nemáte příbuzné pracující v cizině?) a málem i pasažéři linky Paříž - Miami (neříkejte, že jste nikdy neletěli!).
A pak je tady ještě jedna věc. K tomu, že nevíme přesně, kdo je teď nepřítel a kde je bojiště, se přidává něco ještě horšího. My dokonce ani nepoznáme, kdy jsme zvítězili. Terorismus je v tom jako rakovina: i po vyléčení zůstává nejistota, protože se může vrátit. Neví se, jestli se vrátí, a pokud ano, kdy a jak. To je to nejhorší. Ale s tím je pak třeba žít. Jiná volba není.
