Ten činžák znají pražští pivaři dobře, je kousek za viaduktem a po desetiletí se sem chodí pít do restaurace u Kazdů. Do výčepu je ze člunu vidět - kalná hladina skončila dvacet centimetrů pod stropem a teď na ní plavou desítky krabiček od cigaret.
O dvě okna výš je z okna vykloněna nešťastnice. Drobounká stařenka s šedivými vlasy, příliš velkými brýlemi a béžovým svetříkem. Naprosto apatická. Jak k ní?
Nechci se stěhovat
"Skáču do vody," říká jeden hasič.
"Zahučíš!"
"Vždyť mám záchrannou vestu," odpovídá.
"Tak pozdravuj ryby."
Teď je potřeba spojit tři staré dřevěné žebříky a dostat se nahoru. "Ale nejdřív zkusím, jestli nenahmatám kliku a nedostanu se do baráku," potápí se záchranář u vrat. Ty skutečně povolují, ale asi třicetiletý muž je za půl minuty zpátky. "Je tam šílená tma a lokl jsem si jako svině," plive okolo sebe kalnou vltavskou vodu.
Vztyčit žebřík k oknu bude tedy namáhavá, ale nevyhnutelná práce. Naštěstí právě plují ulicí potápěči. Šnorchl, brýle a pomáhat do vody! Jsou to dobrovolníci: jeden z nich dnes prostě jen zavřel truhlářství, druzí dva obchod pro potápěče, v pět ráno už se hlásili do služby.
Žebřík čmárá po stěně činžáku bílé čáry, a když už je skoro u okna, padá zpět do vody. Všechno znova. "Tohle, hoši, musíme dokázat!"
Ale pozor, shora se ozývá slabý hlásek: "Pánové, já se nechci stěhovat, já tady umřu," hlásí babička. Někdo jen zahlaholí, že všechno bude dobrý, a znovu se vztyčuje žebřík. Konečně se to povedlo.
Potápěči už tu nebudou potřeba, mohou jet pomáhat dál. Jeden z nich si ještě rozepíná neopren a přidává k záplavám litr vlastních tekutin. Jeho kolega se shání po suché cigaretě.
Přemlouvání v bytě
Staré ženy sedí v jednopokojovém bytečku paní Packové s kuchyňkou a pavlačí dokonce dvě. Poznaly se ve stejném bytě před padesáti lety a teď se připravují na smrt. Dolů nechtějí. "Nezlobte se na mě," opakuje stále čtyřiaosmdesátiletá paní Packová. Hasiči na ni musí křičet z několika centimetrů: "My vás slaníme jako ve výtahu, to nebude bolet, za čtvrt hodiny jste v suchu na čajíčku."
Stařenka jim nevěří, myslí si, že už je voda úplně všude a nedá se jí uniknout. Její o čtrnáct let mladší sousedka se k nářkům přidává. Je ochotna podepsat, že v bytě zůstala - a zemřela - dobrovolně. "Jako malá jsem byla na řetízkáči a pak jsem půl hodiny zvracela. Nesnáším výšky..."
Z lodě se ozývají rady: Zavažte jim oči, nebo je svažte celé! Ale nakonec se volá vysílačkou zdravotníkům, ať přivezou uspávací injekce. Vršovický hasič Jiří to ještě zkouší psychologicky. Vypráví, že má příští týden čtyřicátiny. "A nejhezčím dárkem by bylo, kdybych sem mohl vzít malého syna a říct mu - v tomhle domě bydlí dvě skvělé hrdinky."
A paní Packová se chytá. Možná pomohla psychologie, možná strach z injekce, ale ona jde hledat svůj jediný doklad. Jakousi starou legitimaci.
Za vodou
Hasiči ženě oblékají okolo boků sedačku, které říkají trojcípka. Dva nejsilnější vysazují starou paní na parapet, ale ta nejednou dostává záchvat. Obrací oči v sloup: Pane Bože, už letím! Hasiči do ní trošičku šťouchají, paní se zhoupne, a pak už to nebolí. Za půl minuty je na palubě. Během té chvíle se stačila mnohokrát pomodlit a záchranáři ji hlasitě uklidňují: "To víte, že vám ten váš svatej Josef pomůže."
Teď se snad odhodlá i sousedka, zamávejte jí, paní Packová! Mladší žena při slaňování mlčí a na člunu si hned přisedá k přítelkyni. Trošku se jí prý motala hlava. Hasiči si podávají ruce a chválí babičky za statečnost. Je dlouho po poledni a oni od rána nejedli. "To víte, že jsme při zachraňování narazili na pár hospod, ale všechny byly zavřený." Dnes prostě s jídlem nepočítají.
Zapínají motor a vezou dvě zachráněné k hotelu Hilton. "Podívejte, vždyť tady už je sucho," radují se ženy. Hasiči je berou do náruče a posledních pár metrů se s nimi brodí k záchranářům.
"Tak vidíte, paní," loučí se. "A jste za vodou."
