Pozoruhodné bylo, že šéfem rakouské televize byl tehdy Helmut Zilk – rakouský politik, o němž později vyšlo najevo, že byl agentem Státní bezpečnosti, a exprezident Václav Havel mu odmítl udělit státní vyznamenání.
Když jste v roce 1968 nafilmoval první den sovětské okupace, proč jste pak tyto záběry vezl zrovna do Rakouska?
Za vším stojí Helmut Zilk. Od začátku jsem říkal, že je to "double špion".
Vy jste ho znal?
Ano, kvůli Karlovi Gottovi. Když jsem měl na Barrandově zakázané filmy, vrhl jsem se na politicky neškodný popík. Točil jsem minimuzikály, chcete-li klipy, a začal jsem pracovat s Gottem. V té době kdosi vyjednal s panem Zilkem a ORF, že v rámci mostů Západ – Východ zkusíme dostat na cenu Eurovize Gotta. Do toho přišel nápad natočit film Cesta k vítězství o Gottovi a Eurovizi. Mimochodem, dopadlo to skvěle: Gott byl druhý, ale od konce. No, a natáčení toho filmu jsem domlouval právě s Zilkem. Byl velice šarmantní a inteligentní, a jelikož odmala trpím špionomanií, říkal jsem si: tenhle chlápek, to nebude jen tak.
To taky nebyl. Z jeho nedávno zveřejněného svazku vyplývá, že StB mu za jeho služby v 60. letech platila. Když jste mu záběry z okupované Prahy přivezl, pustil je hned do vysílání?
Můj instinkt mi řekl, že to odvysílá, a on to udělal. Ty záběry tehdy viděla asi miliarda lidí. Pikantní je, že když jsem po letech dělal konzultanta na filmu Nesnesitelná lehkost bytí, sehnali jsme si jako studijní materiál sovětské týdeníky ze srpna 68. Našel jsem tam ty své záběry, ale ne kopii z obrazovky.
Myslíte, že je Zilk Rusům poslal?
Jsem o tom přesvědčen. Odvysílal to v Rakousku a zároveň to poslal Rusákům. Zilk je pro mě jedna z typických postav, která potvrzuje, že je lepší sedět na deseti židlích. Ale u něj si cením, že záběry z okupované Prahy odvysílal, a kdybych byl prezidentem, řád mu udělím. V té televizi mohl taky sedět nějaký byrokrat a svět by se nedozvěděl, co se u nás děje.
Havel je nejchytřejší brach
K roku 1968 se váže ještě další zajímavá věc. Tehdy jste s Václavem Havlem napsali scénář k filmu a teď se k němu prý vracíte. Je to pravda?
Ano. Jde o černou komedii, takovou politickou gangsterku o zneužívání moci. Jak mocní a slavní organizují vraždy, aby získali jejich orgány a zůstali tak déle mocní. Pracovní název je Hardbeat. Poslední verze tohoto scénáře byla v roce 1969 schválena ve tvůrčí skupině mého kolegy Pavla Juráčka. Ale film se točit nezačal.
Jan NěmecJan Němec se narodil v roce 1936 v Praze. Vystudoval FAMU. Jeho film Démanty noci podle knihy Arnošta Lustiga slavil v roce 1964 mezinárodní úspěchy. Podobně jako další film V roce 1969 označily anglické filmové noviny Němce za nejlepšího světového režiséra. Filmový kritik A. J. Liehm o něm prohlásil, že jeho talent je tak mimořádný, že za něj nenese odpovědnost jen on sám. |
V jaké fázi je nyní a kdo v něm bude hrát?
Film je v natáčení. Je to velký projekt za minimální peníze. V ideálním případě by mohla být premiéra na Vánoce příštího roku. A kdo tam hraje? To je zatím přísně tajné.
Ve scénáři jste s Václavem Havlem něco měnili, nebo se držíte původní verze?
Na scénář jsme nesáhli. Ale točit budu dnešek, ne 60. léta. To, že jsme scénář psali s Václavem, navíc znamená, že má jeho obtisk. Václav má smysl pro analýzu, břitkost a nekompromisnost, proto chci určitě zachovat tuhle havlovskou poetiku.
Jak se stalo, že se Havel, ryze divadelní autor, pustil do filmového scénáře černé komedie?
Za to můžu já. Vím, že čím větší má film duchovní pozadí, tím je lepší. V 60. letech jsem na to měl Ester Krumbachovou. Udělali jsme spolu tři filmy, byli jsme také manželé, ale pak jsme ukončili jak manželství, tak pracovní spolupráci. Sháněl jsem tedy někoho nového. Václav je stejně starý, jsme vzdálení bratranci a on chtěl původně studovat FAMU. Václav měl úspěch se Zahradní slavností, já s filmem O slavnosti a hostech. Řekl jsem si: Ha, nejchytřejší brach v této zemi je Václav. Myslel jsem si to tehdy a myslím si to dodnes.
Vy jste příbuzní?
Václav říká, že jsme jacísi bratranci. Nikdy jsme to moc nezkoumali, spřízněni jsme nejspíš ze strany našich matek. Známe se odmalinka. On byl hodný hoch v bílých punčoškách, já byl ten neslušný a nezdvořilý. Václav mi od mládí říkal: Honzo, mně na tobě nejvíc vadí, že nemáš úctu k ženě. Pro mě úcta k ženě neznamená pomáhat jí do kabátu, i když si Václav myslí, že není na škodu to dodržovat.
Kde se vlastně vzalo téma politické gangsterky, kde se lidé vraždí kvůli orgánům?
Pro mě byla politika vždycky hobby a pro Václava taky. Nás zaujala Praha jako místo podivných setkání, kde se střetává Západ a Východ. Jihoafrický profesor Barnard tehdy poprvé transplantoval srdce, stal se hvězdou, a tak jsme tuto aktualitu zahrnuli do scénáře. Teď udělám střih. Můžu se vzteknout, když vidím, jak naši snaživci hledají v Praze nejvhodnější místo, kde bude řečnit pan Obama. Opět se potvrzuje, že někomu lezeme někam a děláme z něj modlu. Pan Obama zatím nic neudělal, ale svět k němu vzhlíží jako ke spasiteli. Ale zpět k vaší otázce. Praha je vhodná kulisa na takovýto tyjátr. Jak pro Obamu, tak pro náš film.
Pýcha mi umožnila přežít
Pojďme se teď bavit o vás. Váš život se pohybuje od extrému k extrému. Nejprve jste byl hvězda, po odchodu do ciziny jste se ocitl na dně. Dnes jste tak podivně na okraji a nikdo neví, do jaké škatulky vás dát. Kam byste se zařadil vy?
Jsem rád, že nejsem součástí mainstreamu, a díky bohu, že mám možnost svobodně dělat filmy. S úspěchem, zahraničními festivaly a cenami jsem začal být nesnesitelně nafoukaný a tato vlastnost mi zůstala. Přežívám díky neskonalé pýše. Po osmašedesátém nastal zlom. Když se ocitnete bez práce, umře vám dítě, rozejde se s vámi milovaná žena a nemůžete vycestovat, přestává legrace. Nakonec mi komunisté v roce 1974 umožnili legálně vyjet, ale v cizině jsem se ocitl v době, kdy už o české režiséry nebyl zájem.
Jak jste to zvládl?
V Německu a Americe jsem žil dohromady 15 let a ani jednou jsem nemusel dělat taxikáře nebo myče nádobí. V relativní svobodě jsem si přežil. V Americe jsem zpočátku neměl na jídlo a díky tomu jsem se naučil žít z totálního minima. Dnes vím, že když se dělá film, kde je catering pro 200 lidí, je to nesmysl a na plátně to není vidět. Jde točit s malou kamerkou a foťákem, pak to převést za minimum peněz na pětatřicítkovou kopii. Takže moje pýcha mi pomohla přežít.
Nenapadlo vás, že se můžete přizpůsobit režimu, točit neškodné komedie a žít jako řada vašich kolegů?
Samozřejmě, že ano. Ale i kdybych chtěl, komunisti mě nechtěli. Byl jsem pro ně černá ovce.
Režisér Pavel Juráček si ve svém deníku v roce 1966 napsal: "Nejvíc věřím na Honzu Němce, jakkoli je v posledních měsících nesnesitelný... Honzovi bylo po Démantech noci jasné, že jistota spočívá především v řemeslu, nikoli v talentu.“ Souhlasíte s ním?
Samozřejmě. Za to může FAMU, odkud mě chtěli třikrát vyhodit. A teď jsem tam profesorem. Naprosto originální škola, kde získáte řemeslo.
Které vám v USA pomohlo přežít.
Určitě. Naučil jsem se střihat v kameře. Tak, že záběr nejde do střižny a je rovnou použitelný. Když jsem se živil točením svateb na video, po dvou hodinách jsme svatebčanům odevzdal hotový film. Američani z toho byli paf a dobře platili. Řemeslo jsem se také hodně naučil na Barrandově, když jsem asistoval u zhruba deseti celovečerních filmů, které točili Krška, Frič, Krejčík nebo Vávra. Viděl jsem, že je třeba zvládnout štáb dvou set lidí, což mi nedělalo problém, ačkoli si na mě lidi stěžovali, že jsem nesnesitelný.
Měl jste ještě horší pověst než režisér Krejčík?
On vyvolával spory, hádal se a občas kolegy fyzicky napadl. Já byl ke spolupracovníkům zdvořilý, to jsem se naučil od Martina Friče. Ale dával jsem všem najevo, že jsem nadčlověk, film závisí na mně a ostatní jsou od toho, aby mi sloužili. Je to velmi asociální přístup, ale podle mě jediný možný, aby to fungovalo.
Když ještě zůstaneme v 60. letech - dodnes se spekuluje, jak se stalo, že tehdy bylo pro české filmy tak plodné období. Dnes už české filmy ve světě tak ceněné nejsou. V čem je rozdíl?
Ten základní rozdíl podle mě spočívá v šíleném vnitřním zaujetí tvůrce. Zní to pateticky, ale nám skutečně o něco šlo. A nebyly to sláva ani peníze. Jak říkal Hrabal: kniha musí být napsaná tak, aby ten, kdo si ji o půlnoci přečte, běžel za autorem a rozbil mu hubu. Aby se ta autenticita tvůrce skrze dílo dostala ke konzumentovi. Dnes jsou filmoví tvůrci blazeovaní, čekají na ceny, festivaly, večírky a párty v těch našich směšných minipodmínkách. V jejich filmech chybí tajemství, záhada, něco navíc. Teď se tvoří prvoplánově.
A není to proto, že jinak by nesehnali peníze na rozdíl od 60. let, kdy se umění dělalo za státní finance?
Ale to je nesmyl. Dnes se dají sehnat granty a sponzoři a je na režisérovi, jak film natočí. Nehraje roli, zda to platí stát nebo soukromník. Problém je v myšlení, zázemí a v přístupu. Dříve ty naše filmy měly nějakou zobecňující lidskou tajemnou povahu a to není otázka peněz.
Je někdo ze současných filmařů, kdo by vám připomínal vás samotného?
Díky bohu ne! Člověk se rodí jako originál. Proč by mně měl být někdo podobný? Nehorší je, když člověk sám sebe vykrádá. Forman mi řekl, když viděl Démanty noci: vykašli se na filmování, lepší film už neuděláš. A měl pravdu.
Lepší film jste neudělal?
Udělal! To je ten, co právě točím. Člověk si musí fandit, když lapá po dechu. Můj dávno zesnulý kamarád Jirka Štaidl mi říkal: Mít úspěch nemá smysl, když člověk nemá možnost se vytahovat.
Je šance, aby se někdy opakovalo to, co se stalo v roce 1968, tedy tři české filmy v hlavní soutěži na festivalu v Cannes?
To je vyloučené. Dnes by stačilo, kdyby byl do Cannes do hlavní soutěže přijat jeden a ještě navíc by získal cenu.
O čem by se dnes mělo točit? Režiséři často říkají: všechno už tu bylo, nemáme silný příběh.
Jistě, že už tu všechno bylo. Už Shakespeare říkal, že máte asi třicet nebo šedesát dramatických situací a nic nového není. Musíte pátrat v sobě, co vás zajímá, co vás trápí a co není omleté. Ale trápit se nad tím, že nemám příběh a mít všechno ostatní: práci, bydlení a co jíst, to je snad ta nejpohodlnější práce.
A co by bylo téma pro vás, kdyby vám dnes bylo třicet?
Nedávno jedna televize dávala Kachyňovo Ucho. To je geniální film, který má přece stále aktuální téma. Dnes přece každou chvíli někdo někoho fotografuje, filmuje, odposlouchává. Jasně, že už to bylo zpracované, ale lze to zpracovat jinak. Nebo mě kdysi napadlo udělat film OK - Opočenský Kulínský, o dvou bezvadných, chytrých a bohatých lidech, kteří neskutečným způsobem ulítli. Nelze to obhajovat, ale je to silný příběh.
Který z filmů vás v posledních letech oslovil?
Poslední byl Pulp Fiction. Má všechny rysy amerického života. Je to brak a je to geniální nadsázka.
A z českých?
Žádný. Protože tomu vidím do kuchyně a vidím, s čím se kalkuluje. Není to jako když Bergman říkal - každý film dělám, jako by byl můj poslední, před natáčením si lehl do rakve a teprve pak šel na plac.
Rusům nevěřit ani slovo
Kdybyste měl srovnat všechny režimy, ve kterých jste žil, platí, že "zlatá šedesátá“ byla nejlepší?
Jako filmaři jsme měli privilegia, a to se už opakovat nebude. Mohli jsme si točit skoro všechno, byli jsme vítaní na Západě, měli jsme za sebou Státní film. Proto jsme si s Václavem vymysleli tu gangsterku. Protože jsme mohli. Tehdy se dveře začaly otevírat. Teď jsou otevřené úplně, akorát do nich nikdo moc nechce vstoupit. Bojí se, že by mu to sfouklo drahou čepici. Tehdy jsme byli součástí něčeho většího, ne jen malého českého písečku. Ale při všech těch nářcích si myslím, že Česká republika je dnes jedním z nejlepších míst na světě. Politické spory jsou žabomyší a lidem se relativně dobře daří. Každý může kdykoli někam odejít, otevřít si firmu. Podíváte-li se do kterékoli jiné země, zjistíte, že problémy jsou tam větší než u nás.
Na vás nepadla tíseň z posledních politických kotrmelců? Kdybyste si měl vsadit, která z nesvářených stran bude nakonec na koni?
Na to se zeptejte Karla Gotta.
Proč jeho?
Když jsem v zimě 1989 viděl na CNN, jak zpívá s Karlem Krylem Kde domov můj, bylo mi jasné, že režim se mění, jinak by tam Goťák nevlezl. Takže ti, u kterých bude Gott zpívat, jsou vítězové.
Vy jste světu ukázal, jak se u nás sovětská vojska chovala v roce 1968. Co říkáte na to, že dnes se lidé zase přiklánějí ke komunistům a ruský vliv tu stoupá?
Rusové jsou sousedi a obchodníci a my s nimi musíme vycházet. Nevyhýbat se jim, nenadávat jim, lísat se k nim, ale nevěřit jim ani slovo! Patříme do jejich sféry vlivu. Je iluze myslet si, že z Ameriky přijde spása. Američané nemají důvod, kvůli kterému by za námi stáli. K ničemu nás nepotřebují.
Váš příbuzný Václav Havel si tohle o Americe nejspíš nemyslí.
Jestli Václav vsadil na tohoto koně, je to jeho věc. Za bolševika se zpívalo: Až k nám přijdou hoši z Uesej, bude nám hej nebo Zachrání nás Eisenhower na bílém koni. Já říkám, že nejlepší Američani jsou Evropané, ti, kteří mají evropské myšlení. Jako Woody Allen nebo Hemingway. Amerika je obrovská země, je jich hodně, stejně jako Rusů. V této souvislosti se mi vybavuje, že jsem jako svou první profesionální práci natočil v roce 1960 Paměť našeho dne – film s hudbou Jana Klusáka jako poděkování za osvobození Rudou armádou.
Tedy něco jako propagandistický film?
Ale já si za ním plně stojím! Film je bez komentáře, jen obraz a hudba. Je to jakési memento, že u nás zemřely tisíce sovětských vojáků. Ten film vznikl v Armádním filmu. Naše delegace si ho vzala do Moskvy na jednání ministrů Varšavské smlouvy. Když sovětští generálové viděli lidský příběh, byli úplně naměkko. Maršál Andrej Grečko řekl, že ještě nikdo jim za smrt jejich chlapců tak nepoděkoval, a já dostal rozkazem zvláštní odměnu.
Vy se Rusů nebojíte?
Podívejte. Když bylo třeba připomenout, že udělali něco dobrého, ukázal jsem to. Když bylo nutné ukázat, že se zachovali hnusně jako v srpnu 1968, taky jsem to udělal. A rozplakat maršála Grečka, bývalého ministra obrany jedné z velmocí, neumí jen tak někdo.
V létě 1968 jste řekl v rozhovoru A. J. Liehmovi, že se vás zmocnila radost, chuť žít a užívat si života. Zažil jste to někdy potom?
Vteřina štěstí, což nestačí to na celý život, jak říkal Dostojevskij. A já těch vteřin díky bohu zažil dost. Třeba když mi komunisté povolili vyjet ven. Nebo když jsem přijel do Ameriky. Mé nejveselejší pocity v životě byly rozvody. Mám za sebou tři a ten pocit, že se zbavujete minulosti, je neskutečně osvobozující. Když jsem točil o Toyen, bylo to proto, že ona byla absolutní samotářka, nedělala si reklamu, tvořila zcela podle sebe. Svou osobní individualitu a nezávislost brala jako svou nejvyšší metu. A já to cítím stejně.
