Poté, co cizinky zjistily, že naši plastičtí chirurgové mají zlaté ruce a umí dobře a levně opravit prsa či omladit obličej, se Česko stává zemí zaslíbenou i pro ženy, které nemohou počít děti.
Ještě před třemi lety se dal počet klinik, které se zabývají umělým oplodněním, spočítat na prstech.
"Když jsme vznikali, všichni si klepali na čelo: trh je nasycený, kam se cpete, říkali nám. Jenže párů, které potřebují umělé oplodnění, je víc a víc, na nezájem si nestěžujeme," říká David Stejskal z pražské kliniky Gennet.
Dnes je podobných zařízení u nás už pětadvacet a chystá se otevření dalšího. Přibližně deset procent všech klientů přitom tvoří cizinky. Což jsou tisíce žen ročně.
"Jen k nám dříve jezdily tak dva tři zahraniční páry měsíčně, teď je jich několik desítek, a to jsme poměrně malé, skoro rodinné centrum," říká ředitel zlínské kliniky reprodukční medicíny David Rupík.
Právě kvůli tomu, že byznys s darovanými spermiemi, vajíčky či embryi se rychle rozrůstá, schválil Senát minulý měsíc nový zákon o bezpečnosti lidských tkání a buněk.
"Určuje, co všechno musí splnit dárci a naopak jak zařízení, která lidský materiál odebírají, s ním mají dále nakládat a co nesmí," říká náměstkyně ministra zdravotnictví Markéta Hellerová.
Zákon tak mimo jiné zakázal reklamu v byznyse coby neetickou. "Reklama podporující darování lidských tkání nebo buněk za finanční odměnu nebo jiné srovnatelné výhody se zakazuje," píše se v něm.
Zdejším centrům to však nevadí. "Lékaři v zahraničí o nás vědí, s řadou z nich spolupracujeme a budeme dál. Sami nám posílají pacientky, někdy i po celých skupinách. Řídíme se tím, že nejlepší reklama je těhotná pacientka, a co se týče dárkyň, tak některé k nám chodí darovat vajíčka i třikrát, takže ani tady problém nevidím," říká Rupík.
Na dovolenou pro dítě
A jak to celé probíhá pro ženu, která touží po dítěti? Pár například přijede na dovolenou do lázní v Luhačovicích, tam relaxuje a zároveň dojíždí na kliniku reprodukční medicíny ve Zlíně, kde lékaři seženou vhodnou dárkyni vajíčka nebo embrya.
Ve Zlíně jich je na rozdíl od Prahy poměrně dost, takže tu nejsou žádné čekací lhůty. To v pražském Gennetu ženy čekají až půl roku.
"Dárcovství je bezplatné, ale dárkyně dostávají jako náhradu bolestného zhruba deset až dvacet tisíc korun. A to je jiná suma v Praze a jiná v chudších regionech, kde si ženy mohou takto dobře přivydělat," říká David Stejskal.
Ze zákona není možné platit lidem za jakékoliv dárcovství orgánů, tkání či lidských vajíček či spermatu. Přesto dárci peníze dostávají coby náhradu cestovného či ušlého zisku v práci a dalších výdajů.
V případě žen-dárkyň vajíček je to zhruba deset až třiadvacet tisíc korun. U mužů-dárců spermatu, jde o tisíc korun za dávku. Tyto peníze zprostředkovaně, tedy přes kliniku, platí příjemkyně dárkyni.
Nikdy nejdou přímo: dárcovství je totiž anonymní a ženám, které touží po dítěti, není nic platné, že si přivedou kamarádku, která chce darovat vajíčko.
"V našem případě, protože v Praze je dárkyň málo, to pro ni znamená, že se dostane v čekací listině na přední místo," říká David Stejskal. Dárkyně se však nikdy nedozví, kdo její vajíčko získal, a obráceně platí totéž. Tedy – zatím.
Tvoje máma není tvoje máma
V Anglii totiž začal platit zákon, který říká, že dítě má právo znát své biologické rodiče. Dárcovství tam přestalo být anonymní. Důsledek je, že dárců razantně ubylo.
Kdo by taky chtěl jednou vysvětlovat rodině, že ten sympatický kluk, který zazvonil u dveří, není nemanželský syn, ale dávno zapomenutá "brigáda" z vysoké školy, tedy darovaná dávka spermií či vajíčka?
Vydělávají na tom opět země, které jsou co do umělého oplodnění stejně benevolentní jako Česká republika. A těch je v Evropě málo. "Už teď je ale jasné, že ani nás podobný zákon nemine," předvídá David Stejskal.
"Do deseti let přestane být dárcovství anonymní v celé Evropě. Důvod je jednoduchý: vývoj genetiky je takový, že je čím dál přesnější předpověď, co člověka jednou čeká za nemoci. Proto je pro dítě tak důležité vědět, kdo jsou jeho biologičtí rodiče," říká lékař.
Za pár let tak přestane platit starý vtip: máma je vždycky jasná, zatímco otec nejistý. A rodiče budou muset potomkům přiznat, že se sice dítě matce narodilo, ale z půlky – geneticky – patří jiné ženě.
"Dnes to podle průzkumů prakticky žádná žena dítěti nepřizná," říká David Rupík. Možná proto, že se lékaři hodně snaží, aby pro budoucí matku našli vhodnou dárkyni a aby se jí dítě co nejvíc podobalo. Vědí tedy o dárkyni, kolik už má dětí, jaké má vzdělání, výšku, barvu očí i profesi.
"Alespoň orientačně – zda je technického zaměření či spíš humanitního. Pak známe její váhu, krevní skupinu a dalších pět kritérií – třeba do jaké základní etnické skupiny patří. Jsme tedy připraveni i na Asiaty, kavkazské typy a podobně," popisuje David Stejskal, jak se potomek slaďuje s budoucí matkou.
