Průlomový manévr, který je přímou ranou do týla komunistické ideologie, má povzbudit domácí podnikatele, tedy nedávné "vykořisťovatele" a třídní nepřátele na život a na smrt.
Hodně to vypovídá o tom, jak zásadně se Čína proměnila za čtvrtstoletí protržních ekonomických reforem. Z komunistické rétoriky, stále běžně užívané, se staly jen prázdné pojmy.
Někteří analytici napůl v žertu navrhují, aby vládnoucí strana škrtla ve svém názvu slovo "komunistická" a přejmenovala se na "pragmatickou". Jen napůl proto, že všemocná partaj stále uplatňuje represivní aparát proti "nepřizpůsobivým" občanům a v žádném případě se nehodlá zříci totalitního způsobu vlády.
Naopak, i nynější krok na ochranu soukromého vlastnictví, který přichází desetiletí poté, co čínští komunisté znárodnili, na co přišli, a vedli krvavé kampaně proti vlastníkům půdy, jim má přinejmenším v druhém plánu zajistit bezpečnější mocenské postavení.
Vzhledem k tomu, že o průlomovém dodatku rozhodl všemocný ústřední výbor už loni v listopadu, považují pozorovatelé jeho "odkývání" nynějším parlamentem za hotovou věc.
Navrhovaná změna ústavy se opravdu jeví jako ryze pragmatický tah. Vůdci v Pekingu jím chtějí dodat energii bujícímu privátnímu sektoru, který je dnes hlavním tahounem krkolomného růstu ekonomiky nejlidnatější země světa.
Ideologie je "taktně" zapomenuta, smyslem všeho se stalo pokračování hospodářského růstu. Komunistické vedení se tak potajmu loučí se svým vlastním odkazem.
Čínským vůdcům se nelze divit. Problémy, kterým Čína přes veškerý pokrok čelí, totiž plánované hospodářství nikde na světě nevyřešilo. Ať jde o propastný rozdíl mezi velkými městy a venkovem, rostoucí nezaměstnanost či těžce zadlužený bankovní sektor.
Velcí byznysmeni, "rudí kapitalisté", vtažení do osidel komunistické strany, se proto nyní jeví jako nepostradatelní "partneři".
Budoucí ochrana soukromého majetku státem a jeho postavení na roveň státnímu vlastnictví, považovanému za "posvátné a nedotknutelné", je sice jen krokem dílčím, ale pro Čínu velice významným. Vesměs mu aplaudují domácí i zahraniční podnikatelé.
Jiní ale čekají, až co to přinese v praxi. Nedovedou si příkladně představit, jak ve sporných záležitostech budou rozhodovat pověstné čínské soudy.
Jedno je jisté, šlo o krok do jisté míry vynucený.
Mnohá "princátka" komunistické dynastie, která se díky svým otcům dostala do vedení společností a podniků, spolupracují se Západem a obdivují tamní způsob života. Většina z nich pochopila, že prosperující komunismus je nesmysl.
Zároveň se jim však zamlouvá moc, kterou bohatství přináší. Právě v tom tkví rafinovanost nynějšího lákání kapitalistů do komunistické strany. Straničtí technokraté jim za loajalitu nabízejí lákavý podíl na moci.
A závěr, který z toho plyne? Zrušit monopol komunistické strany a přistoupit k politickým reformám se v Číně nejspíš podaří jen tehdy, bude-li si to přát ona sama. A o tom lze důvodně pochybovat.
