Výstavní program českokrumlovského Egon Schiele Art Centra se již dávno ustálil na formě střednědobých, vždy několik měsíců trvajících "představeních“, tedy na souborech něčím si konvenujících expozic. V nynější várce se potkávají soudobí umělci čínští a čeští: Yonghua Tian a Hui Wang, Jindřich Štreit a Jiří Surůvka. K nim je ještě přiřazena kolekce tradiční čínské krajinomalby a některé další exponáty, které podtrhují čínsky naladěné týdny a měsíce v Schieleho centru. Tento doprovod však pouze zmiňme a soustřeďme se na jmenované čínskočeské kvarteto tvůrců. A zejména prvního ze jmenovaných.
Goebbels by neměl radost
"Výstava velmi připomíná nacistické umění, s. Goebbels by měl radost,“ napsal do návštěvní knihy v Schieleho centru Vladimír Just, zřejmě ten známý teatrolog, publicista a šumavský patriot. Návštěvníkova poznámka se vztahuje k podle mě nejvýraznější z nynějších českokrumlovských expozic, k prezentaci Yonghua Tiana (1972). Ten se představuje třemi typy děl – monumentálními digitálními tisky, které jsou výsledkem počítačových animací, sestavou pěti laminátových plastik a souborem My Great Revolution, simulujícím vizuální identifikační systém; obdobné používají veřejné i soukromé firmy.
Vytvořme nový svět, Vývoj je jediná správná cesta, Rychleji, výše, silněji, Jeden sen, Jen do toho, Orientace. To jsou názvy šesti velkoformátových davových "obrazů“, které Yonghua Tian nakomponoval v počítači. Výchozím materiálem je mu fotografický záznam: jak ve stylizovaných autoportrétech, tak ve snímcích Ptačího hnízda (čili pekingského olympijského stadionu) a dalších ikonických prvků – historických staveb nebo rudých vlajek.
. O výstavěMLADÍ UMĚLCI Z ČÍNY 2008 JINDŘICH ŠTREIT JIŘÍ SURŮVKA Egon Schiele Art Centrum, Široká 71, Český Krumlov. Všechny výstavy trvají do 26. října 2008, základní vstupné 120 korun. |
Z této "hmoty“ vygeneroval výjevy, v nichž aranžované davy sestávají z digitálně naklonovaných autoportrétů. Technická preciznost a vůbec realizační důkladnost tu ruku v ruce kráčí s uvolněnou kreativitou a s něčím, co tuzemské diváky, kteří při svých kritických soudech více pracují s ideovými než estetickými kategoriemi, musí dohánět bezmála k nepříčetnosti, potažmo ke značně zkratkovitým závěrům.
Tím "něčím“ je velmi obtížně uchopitelná rovina Tianova díla: tušíme v něm ironii, spočívající ve stylizaci dovedené ad absurdum; masu tvůrce vytavil z jediné osoby. Ze sebe. Nicméně nevíme, máme-li se smát, nebo se hrůzou klepat. Stojíme před dílem čisté ideologie, anebo před dílem, v němž je ideologie demaskována svými vlastními prostředky? Žádná stalinistická prostomyslnost, žádná směšnost socialistického realismu! Ani žádné myticky i tělesně "nadupané“ titánství nacistického umění! Takzvaně osvědčené historické paralely a domácí návyky tady téměř nic nezmůžou.
. Slova, slova, slova čili poznámky k replice Vladimíra JustaReakci Josefa Chuchmy na polemiku Vladimíra Justa čtěte zde. |
Právě z takových výtvorů, jakými jsou Tianovy digitální obrazy, by Goebbels neměl radost ani trochu – v tom se divák Just fatálně mýlí. Čína je země s totalitní vládou, o tom není sporu. Jenže k vizuálnímu umění pekingský režim přistupuje daleko diferencovaněji i velkoryseji, než k němu přistupoval třeba režim Husákův nebo Brežněvův, o Gottwaldově nebo Stalinově vládě ani nemluvě. To je třeba přesně rozlišovat, jinak se v náhledu na soudobou čínskou kulturu budeme motat v planých a nudných stereotypech.
Je-li z našeho pohledu na Tianových masových výjevech něco "zvrhlé“, pak jejich až neskutečná energie. Jsme konfrontováni s dílem mocného výrazu a značné suverenity. Totéž platí pro pětici digitálních tisků-portrétů Marxe, Engelse, Maa, Lenina a Stalina – jejich laminátově umělé tváře s pastelově barevnými vlasy i vousy jsou čitelné, ale neodkazují pouze k reálným předobrazům, nýbrž v oné umělosti rozpoznáváme i rysy autorovy. Znamená to snad, že jsou v něm všichni tihle "klasici“ nějak přítomni? Se svým autoportrétem Tian rafinovaně pracuje i ve fiktivním "vizuálním identifikačním systému“: v této sérii návrhů předkládá grafický design návěští či předmětů, do nichž je zasazena jeho tvář či figura. Celou instalaci dotvářejí pověšené zástupy vlajek – s toutéž tváří.
. S kanónem na komára aneb Goebbels 21. století by přece jen měl radostPolemiku Vladimíra Justa s recezní Josefa Chuchmy čtěte zde. |
Výstava Yonghuy Tiana nám může posloužit coby nápověda – obdobně jako před necelými pěti lety v pražském Rudolfinu přehlídka současné čínské fotografie či předloňská čínská účast na brněnském bienále grafického designu – proč se část soudobého čínského umění na světovém trhu těší výsadnímu postavení.
Surůvkova silná káva
O dalších třech umělcích vystavujících v Českém Krumlově již o něco stručněji. Má to své důvody.
Expozice Huie Wanga je víceméně komorní, náznaková. Obsahuje fotografie jeho architektonických realizací (mimo jiné školy v Tibetu, kterou nechal ve výšce více než 4 000 metrů nad mořem postavit výlučně z materiálů tam dostupných) či konstrukční plány děl. A pak je v sále instalováno několik prací, které Číňan vytvořil přímo v Krumlově, v tamějších ateliérech, ze dřeva, z papíru, z mědi, z kamenných "kočičích hlav“. Jsou to plastiky – například v podobě pouliční sedačky – silného gesta, ale i pozoruhodné jemnosti.
Známý český dokumentarista Jindřich Štreit (narozený roku 1946, nikoliv 1949, jak chybně stojí v Schieleho centru) je zastoupen souborem Tváře za zdí, který nasnímal v Číně v roce 2003; čítá třiačtyřicet fotografií. V kontextu autorova rozsáhlého díla se jedná o část z těch vůbec nejslabších.
Štreitova metoda dokumentaristických intervencí do určitého prostředí, na niž přešel po listopadu 1989, kdy už mohl cestovat a nebyl režimem připoután k severomoravskému regionu, v Číně téměř vůbec nezafungovala (obdobně jako několik let předtím v Japonsku). Možná má na tom svůj podíl odlišná mimika a gestika Asijců. Kromě toho technická úroveň deseti velkoformátových zvětšenin je problematická – světlejší plochy jsou bezdůvodně "vypálené“ až doběla; vypadá to na nepříliš kvalitní tisk.
Daleko lépe se daří Jiřímu Surůvkovi (1961). Jeho Přísný bůh, razantně ironická, divoká a temná sestava obrazů a takzvaných počítačových airbrushů na syntetickém plátně, doplněná o několik plastik a objektů, volně a po svémkomunikuje s kolekcí Yonghuy Tiana. Platí to především pro airbrushe, u nichž Surůvka počítačem invenčně transformuje a abstrahuje fotografické předlohy společenského a politického obsahu (viz třeba www.sca-art.cz/suruvka).
To všechno pak můžete v Schieleho centru zapít pravým čínským čajem, který vám v rámci nynější výstavní várky zdarma naservírují.
