Toto obnovené čínsko-ruské manželství však vždy zavánělo spíše sňatkem z rozumu - uzavřeným ve snaze udržet na uzdě americkou hegemonii - než skutečnou láskou. Ruská invaze do Gruzie pak rozbila i poslední iluzi vzájemné přitažlivosti.
V roce 1969 se čínská a sovětská armáda ostřelovaly přes spornou hranici. Nedávno podepsaly obě země dohodu a zdá se, že jejich dlouhý pohraniční spor je u konce. Dohoda v podstatě navázala na pekingskou návštěvu Dmitrije Medveděva, který si po nástupu do funkce ruského prezidenta vybral Čínu jako cíl jedné ze svých prvních oficiálních zahraničních cest.
Během prezidentského působení Vladimira Putina se čínští a ruští vojáci účastnili společných vojenských manévrů a obě země se staly dominantními mocnostmi v Šanghajské organizaci pro spolupráci (SCO), která podle některých západních pozorovatelů působí jako snaha o protiváhu k NATO. Pořádaly se také roky kulturních výměn "Rusko v Číně" a "Čína v Rusku", jež měly zdůraznit, že obě země nespojuje jen geopolitický pragmatismus, ale i skutečné kulturní a historické vazby.
Užitečný nárazníkový pás
Ve skutečnosti však sedmnáctiletá bilaterální spolupráce na vysoké úrovni přinesla jen pramálo podstatných změn. Ve světle ruské invaze do Gruzie je dokonce možné, že Čína své styky s Ruskem vážně přehodnotí. Možná ještě není připravena zahájit neskrývanou politiku z pozice síly, ale po rozkouskování Gruzie - a poté, co si Rusko v celém bývalém sovětském prostoru vyhrazuje zónu "privilegovaného vlivu" - začala Čína očividně pokládat Kreml za rýsující se strategickou hrozbu.
Čína se například odmítla připojit k ruskému uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie a vyzvala další členy SCO, aby se zachovali stejně. Důvody není těžké najít. Obecným principem čínské zahraniční politiky je totiž přesvědčení, že hranice států jsou svatosvaté. Žádná mocnost, dokonce ani Organizace spojených národů, by neměla mít možnost je měnit bez souhlasu dotyčné země.
. hranice států jsou svatosvatéČína se například odmítla připojit k ruskému uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie. Důvody není těžké najít. |
Ještě důležitější je, že Čína pokládá rozpad SSSR za jeden z největších strategických dárků ve svých dějinách. Namísto konfrontace s (obvykle nepřátelským) ruským či sovětským impériem na vlastních hranicích se po roce 1991 náhle objevil obrovský pás nárazníkových států. Jejich pokračující nezávislost dnes Čína pokládá za nezbytný předpoklad své národní bezpečnosti. V důsledku toho je pravděpodobné, že jakákoliv další ruská snaha získat třeba jen neformální svrchovanost nad nástupnickými postsovětskými státy se po rozkouskování Gruzie setká s čínským odporem.
Suroviny ano, technologie ne
Ekonomické složky čínsko-ruského vztahu - které představují skutečný test vzájemné náklonnosti - jsou rovněž neuspokojivé, přinejmenším z hlediska Číny. Největším ohniskem čínského zájmu v Rusku jsou ropa a plyn. Zatímco je však Rusko pevně odhodláno být významným dodavatelem plynu a ropy do Evropy, v případě Číny váhá podobnou roli hrát. Ruské úsilí získat monopol na kontrolu sítě plynovodů v Eurasii navíc pro Čínu představuje přímé nebezpečí, poněvadž monopolisté mohou své zákazníky nejen "ždímat", ale také jim přerušovat dodávky z politických důvodů, což Rusko v uplynulých dvou desetiletích opakovaně činilo. Národně-bezpečnostním zájmem Číny je tedy zajistit, aby středoasijští exportéři mohli prodávat plyn mimo kontrolu Kremlu.
. Čína a USAČína má daleko větší zájem soustředit se na Spojené státy jako na svého hlavního obchodního partnera a soupeře, na jižní Asii a také na Írán, který jí dodává velkou část ropy a pokládá ji za spolehlivějšího spojence než Rusko. |
Kromě ropy, plynu a dalších komodit jsou čínské zájmy v Rusku dosti omezené. Rusko je už od konce 90. let hlavním dodavatelem zbraní do Číny. Vzhledem ke stagnaci ruské vědy a techniky se však dnes i nejlepší ruské vybavení jeví jako zastaralé. Válka s Gruzií sice demonstrovala alespoň obnoveného bojového ducha ruské armády - přinejmenším ve srovnání s její neschopností ve dvou čečenských válkách v 90. letech -, avšak zároveň odhalila vážné nedostatky v ruské vojenské technologii. Většinu použitého arzenálu představovaly zbraně včerejška. A protože je dnes Čína schopna soustředit svou technologickou sílu do výroby špičkových zbraní, užitečnost Ruska v této oblasti rychle slábne.
Záda přikrytá, pohledy vržené jinam
Stejně tak nemají Číňané velký zájem ani o převzetí faktické kontroly nad asijskou částí Ruska, přestože ruští strategičtí experti křičí, že právě to je skutečným cílem Číny. Jistě, Čína by mohla mít zájem o některé příhraniční oblasti s úrodnou půdou a mírným podnebím. Těžko si však přeje kolonizovat zmrzlé sibiřské pustiny. Sibiř se ostatně příliš neliší od téměř liduprázdných pohraničních oblastí Číny tvořených horami a pouštěmi, kde je i zemědělství nesmírně náročným úkolem. A pokud jde o ruský Dálný východ, Číňané věří, že nakonec stejně připadne Číně, takže není zapotřebí tento proces urychlovat.
Čína má daleko větší zájem soustředit se na Spojené státy jako na svého hlavního obchodního partnera a soupeře, na jižní Asii a také na Írán, který jí dodává velkou část ropy a pokládá ji za spolehlivějšího spojence než Rusko. Cílem urovnání čínského hraničního sporu s Ruskem proto nebylo ani tak uzavření geopolitického sňatku jako spíše snaha krýt si navzájem záda a poskytnout oběma stranám volnou ruku k hledání příležitostí jinde.
To, co Čína chce, se může lišit od toho, co dostane. Vzhledem k dlouhým hranicím s Ruskem však ví, že by rozhodně měla čeho litovat, kdyby se na jejím prahu objevilo nové, ropou posilněné ruské impérium.
© Project Syndicate, 2008.
