Vlastně se stále ptáme, zda je Čína příležitostí, anebo hrozbou.
Obchodníci na Čínu nedají dopustit. Organizace hájící lidská práva a svobody nenajdou pro čínský režim dobrého slova. Nic nenasvědčuje tomu, že by Čínané upouštěli od represí vůči opozici, ošklivili si popravy anebo přehodnotili podporu autoritářských režimů.
Současně ale také nic nenasvědčuje ani tomu, že by se proto přestalo s Čínou obchodovat. Pokud byznys neohrožuje ani to, že Čína nerespektuje autorství, krade a padělá co se dá, nedodržuje technologie či přehlíží dětskou práci - pak lze těžko očekávat nějaké sankce západu kvůli patronátu Číňanů nad střelbou do barmských mnichů.
Ojediněle je slyšet, že by se Číně mělo hrozit bojkotem olympijských her. Povšimněme si ale, že nikoho nenapadlo navrhnout bojkot velké ceny Číny ve F-1. Příznivcům automobilového závodění by přišlo lito nevidět monoposty na tak skvělé, moderní trati! Že by proto, že je formule 1 spíše byznys než sport?
Olympijské hry v Číně pochopitelně nemají co dělat. Od počátku je to jasné a stále znovu se to potvrzuje. Přesto k bojkotu nedojde. Čínu už všichni příliš potřebují.
Nikomu se samozřejmě neposlouchají dobře zprávy o klášterech Barmě, kde není ani nohy. Také nelze souhlasit s tvrzením Číny, která vojenské juntě v Barmě prodává zbraně, že jde o vnitřní záležitost, do které nikomu nic není.
Jsou to ovšem stejní Číňané, na kterých teď záleží, zda bude mít o Vánocích v čem bydle panenka Barbie... Stále se zvyšuje naše závislost na nevyzpytatelném režimu, který už nás má v hrsti přes textil, počítače či hračky. A který mimochodem také zbrojí.
